Tři, dva, jedna, PAL! Dům hrůzy to má za pár. Resuscitace nemožná

Z rádia se po časovém znamení ozvala znělka „přes spáleniště, přes krvavé řeky“ a začaly zprávy o úspěších budování socialismu. Do prázdného prostranství mezi řekou Radbuzou a Moskevskou třídou v Plzni se zakously bagry a buldozery.

Výstavba chlouby

V kalendáři bylo datum 8. dubna 1980. Začala výstavba chlouby města, zbrusu nového Domu kultury ROH. O šest let později, 17. ledna 1986, byl slavnostně otevřen. Za další rok přivítaly první nakupující i obchody v jeho pasáži. Nyní sčítá své poslední dny.

Obchody v pasáži i kanceláře v zadním traktu osiřely v pololetí loňského roku. „Co se odtud dalo vynést, vyrvat a ukrást, to je pryč,“ popisuje situaci, která vzápětí nastala, jeden z tehdejších zaměstnanců.

Chlapi s kladivy

Na podzim se na schodištích vedoucích k vnějším terasám objevili chlapi s kladivy a začali je rozbíjet. Později přijela technika a její drapáky se zaryly do dlažby teras i schodišť hlouběji.

Na boku fasády se stále skví nápis „Divadlo Miroslava Horníčka“ typickým atributem divadla, dvěma klaunskými maskami. Smějící se a smutnou. Nad nimi je rozbité okno. O kus vedle je za oknem vidět hromadu strhaných stropních podhledů.

Vstupní hala kdysi impozantního prostoru, jímž chtěl socialismus rozmařile a pyšně konkurovat secesi Měšťanské besedy, se proměnila k nepoznání. Haldy trosek, otlučené obklady. Z obnažené konstrukce stropu visí k zemi vnitřnosti elektroinstalace.

Maturitní plesy, taneční, silvestrovské zábavy, koncerty, konference politických stran, promoce, recitační soutěže, prodejní akce i burzy, to všechno už definitivně patří minulosti. Nic s toho se tam konat nebude.

Dům kultury, téměř od okamžiku svého postavení lidově zvaný Dům hrůzy u Radbuzy, už čeká jen jediné: odstřel.

Památka? Nikdo neví

Sotva se objevily první informace o možné demolici díla architekta Miloslava Hrubce, zrodily se i snahy o jeho prohlášení nemovitou kulturní památkou.

„Když se o tom jednalo v Plzni, prosadil jsem do zápisu, že v Plzni není žádný odborník na architekturu sedmdesátých a osmdesátých let, který by dokázal posoudit hodnotu této stavby,“ vzpomíná Pavel Domanický z Památkového ústavu.

Bývalý památkář Zdeněk Lukeš se do téhle varianty záchrany domu kultury zakousl jako buldok. Dostal svůj návrh až na ministerstvo. Tady jej loni v červnu projednala odborná komise a památkovou ochranu doporučila. Ministerstvo ale téma památkové ochrany plzeňského domu kultury odmítlo projednávat.

„Na té stavbě nejsou cenné její interiéry, ale unikátní ocelová konstrukce. Její autor, inženýr Holer, za ni tenkrát dostal vyznamenání za nejlepší ocelovou konstrukci pro neprůmyslové stavby v letech 1982 až 84,“ vysvětluje Zdeněk Lukeš, čím argumentoval v listopadu při druhém pokusu o prohlášení druhého největšího domu kultury v zemi technickou památkou.

Bývalý památkář se také pokusil získat odborný posudek o kvalitách domu kultury. Jeho autorem měl být Jakub Potůček, mimo jiné autor výstavy o Sdružení inženýrů a architektů Liberec, která probíhala nedávno v Masných krámech. „Zatím nám ho, bohužel, nedodal,“ poznamenává Lukeš.

„K dnešnímu dni již demoliční výměr nabyl právní moci, takže se investor může pustit do likvidace stavby. Za jak dlouho dům zbourá, není našemu úřadu známo,“ říká vedoucí stavebně správního odboru plzeňské radnice Jiří Balihar.

Odstřel na dostřel

Nic nepomohly snahy o prohlášení domu kultury nemovitou kulturní památkou, tisíce podpisů pod peticí ani protestní pochody. Dům je v soukromých rukou a jeho vlastník, společnost Amádeus, má s lokalitou v srdci města jiné plány. Postaví tu multifunkční centrum Corso Americká. To má kromě obchodů nabízet i prostory pro služby, volný čas, bydlení a administrativu.

„Počítáme s využitím nejvyššího patra pro sport a volný čas. Záměr vybudovat na střeše budovy in-line dráhu platí. Zvětší se také rozsah cyklostezek v celém okolí stavby,“ vysvětluje zástupce investora Jan Petřík a dodává, že by na střeše mohlo fungovat třeba letní kino nebo by tu mohli přádat různé akce při příležitosti Evropského hlavního města kultury 2015.

Uvnitř nového domu společnost Amádeus slibuje velkorysý, sto padesát metrů dlouhý a třicet metrů široký prostor atria, který bude lemován galeriemi, plochami pro butikový prodej, restauracemi, kavárnami a jinými provozovnami,“ říká Petřík.

Vnější podobu investor, jak uvedl v tiskové zprávě, přizpůsobil požadavkům občanů i radnice. „Podél Americké bude budova otevřena pěším návštěvníkům a celá ulici změníme na moderní městský bulvár. Velkoryse pojaté veřejné prostranství nabídne lavičky, pítka, místa k odpočinku, stojany na kola, začlenění a podporu stávající vzrostlé aleje stromů a také blízkost řeky Radbuzy.

Pro každého něco

Kavárny, restaurační předzahrádky a místa k posezení budou mají z centra vytvořit atraktivní místo pro schůzky a trávení volného času.

O tom, kdy se na rohu Americké třídy a Denisova nábřeží zvednou oblaka prachu a dům kultury definitivně zmizí z mapy města, nechce nikdo z Amádea mluvit.

„Máme smlouvu, že by to mělo být odstraněno do daného data. Zatím je interní infocemiého, to bych nechal jako interní informaci. Je to v horizontu týdnů nebo měsíců,“ říká zástupce společnosti Jan Piskáček neurčitě.

Bourání domu kultury vyvolalo v Plzni velké vášně. A to i přes to, že bychom asi jen těžko hledali někoho, kdo měl k tomuhle objektu vřelejší vztah. Atmosféru, jakou poskytuje Měšťanská beseda nebo Peklo, dům kultury akcím nikdy nedal. Akustika tu nebyla ideální, o větrání a klimatizaci ve velkém sále ani nemluvě.

Zmizelí bratříčci

Když před skoro deseti lety natočil David Vávra Šumnou Plzeň, poprvé veřejně řekl to, co si Plzeňáci říkali celá léta: tenhle dům je jizvou na tváři města. Přesto ho titíž Plzeňáci teď bránili ze všech sil. Neubránili.

Stejně jako před mnoha lety nechali z kulturní mapy města bez povšimnutí a bez humbuku zmizet několik menších kulturních domů, které dnes citelně chybějí.

„Svazáčku je škoda. Chodila jsem tam do tanečních a pak ještě na čaje. To byl fajn sál,“ říká pětačtyřicetiletá Pavla Malinová. Patří k poslední generaci, která pamatuje fungující menší kulturní dům na Borech. Od devadesátých let je tu velká prodejna nábytku. „Chodím se sem dívat na nábytek, abych si zavzpomínala na naše taneční kurzy. Přehlížím skříně a postele a říkám si, tady byl orchestr, tady seděli lidi,“ přiznává plzeňská taneční mistrová Eva Vysloužilová. Její kursy a taneční kroužek prošly i dalšími dnes již neexistujícími kulturními domy a sály: domem kultury a restaurací U Bradů v Doudlevcích.

Místo sálu nábytek

I tady se léta prodával nábytek. Teď tu už několik měsíců visí cedule „K pronajmutí“. Možná ale naděje je: sál je zrekonstruovaný s nově upravenou parketovou podlahou, jevištěm a původním vzhledem stěn.

Naděje neumírá ani na Doubravce, která před lety přišla o svůj kulturní dům, Svornost. Tady ovšem mají vše v rukou právníci. „I když byl minulý rok ukončen soudní spor o tento majetek, účastník se odvolal a momentálně se stát soudí o vyklizení prostor,“ vysvětluje starosta obvodu Michal Chalupný. Svornost totiž patřila okresnímu národnímu výboru Plzeň – sever, který ji v roce 1962 předal do užívání Svazarmu. Ten, respektive jeho následovník je teď tím, koho se stát snaží ze Svornosti vystrnadit.

Nemají peníze

„Rozsudky Okresního soudu Plzeň - město z roku 2008 a Krajského soudu v Plzni z roku 2009 potvrdily, že vlastníkem nemovitostí je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,“ cituje ze spisu ředitel územního pracoviště Úřadu Karel Hála. A dodává, že tři dny před Vánoci roku 2009 podala asociace technických sportů dovolání k Nejvyššímu soudu.

Starosta Michal Chalupný věří, že pokud stát soud vyhraje, nabídne Svornost městu. Přestože nemá peníze nazbyt, rád by kulturní stánek na Doubravce měl. „Na rekonstrukci a následný provoz nemáme. Přesto, když nás vedení města vyzve, rádi budeme hledat cestu, aby Svornost znovu fungovala,“ uzavírá.