Ťuk, ťuk, ťuk! Když dlaždiči mění Prahu, ozývá se kolem historie

Kleje jako dlaždič, říkávalo se o představitelích jednoho z typických pražských řemesel. Dnes už to podle Petra Loudy z dlaždičské firmy DAP není pravda. „Ale nedivím se, že když měl dlaždič rozdělaný složitý vzor mozaiky z malých kostiček a prostředkem mu projela ženská s nákupní taškou na kolečkách, že si zanadával,“ hájí dlaždiče Louda, jehož zaměstnanci dláždí pražské chodníky už dvě desítky let. A je to větší věda, než by možná mnozí čekali.

Kostkovaná Praha

Barevná mozaika z mramorových kostiček je jedním z poznávacích znamení hlavního města. „Kostka vydrží víc než asfalt. Když praskne voda, kostky se rozeberou a pak zase složí. Mozaika se zadláždí a nikdo nic nepozná,“ vychvaluje kámen Louda.

Ulice se v Praze začaly dláždit od šestnáctého století. Nejprve kamennými deskami, pak kostkami. Čas prvních chodníků přichází v devatenáctém století. „Chodníky byly vyvýšené nad úroveň vozovky, nedalo se na ně vjet a chůze po nich byla bezpečnější,“ vysvětluje jejich vznik Ladislav Špaček z Národního památkového ústavu.

Praha v devatenáctém století také začala víc hledět na reprezentaci. Poprvé se však dnes ceněné malé mramorové kostky objevily jako součást chodníku spíš náhodou. „Legenda říká, že kdosi objednal mramorové trubky na vodu. Nikdy je ale nepoužil, nechal je rozlámat na malé kostky a těmi si vydláždil chodník,“ vypráví Špaček.

Vítězství mozaiky na chodnících pomohla hlavně její cena a praktičnost. Mramor ze Slivence nebyl drahý, štípané kostky byly vlastně odpad. Levná byla i jejich doprava, ze Slivence je bylo možné vozit až do centra Prahy po Vltavě.

Kromě narůžovělého kamene ze Slivence používali dlaždiči i šedý nebo dražší bílý mramor. „Bílý mramor byl původně vyhrazený pro význačné budovy, soudy, úřady nebo třeba pro chodník před Obecním domem,“ vysvětluje Špaček.

Chodníková mozaika byla dvoubarevná, podle předem schválených vzorů, které se většinou měnily na rozhraní domů. Existují ale i výjimky. Třeba před Štenclovým domem v Salvátorské ulici na Starém Městě se dochovala unikátní tříbarevná mozaika. Originální vzor je podobný fasádě domu.

„Některé vzory jsme navrhli ministerstvu kultury památkově chránit,“ říká Špaček. Pražská mozaika je totiž originálem, který nemá jinde obdoby.

O dlažbu se zajímají i návštěvníci hlavního města. „Když pracujeme třeba na Hradě, turisté nás sledují víc než průvodce,“ tvrdí Louda. Však také dlažební kostky patří k atraktivním suvenýrům z Prahy. „Pamatuju případ, kdy kolem nás prošly tři autobusy turistů. Každý si vzal jednu na památku a my měli problém s nedostatkem materiálu,“ vzpomíná Louda.

Ruční práce dlaždičů je dnes podle něj mimořádně vzácná. Mistrů svého oboru stále ubývá. Učební obor dlaždič skončil už před mnoha lety, protože o něj nebyl zájem. Dlaždičství je těžká a navíc sezonní práce, ze které bolí záda a kolena.

„Seženeme někoho, kdo chce pracovat a řemeslo se učí v partě od dlaždičů,“ popisuje dnešní praxi Louda. Každý dlaždič denně položí průměrně sedm čtverečních metrů dlažby, každý metr tvoří přibližně 250 kostiček.

Specialisté na chodníky

K dlaždiči patří i speciální kladivo. „Normální kladivo je za dva týdny klepání o centimetr kratší,“ vysvětluje Louda. Správné kladivo musí být vyvážené, pasovat do ruky a na druhé straně má lopatku, kterou se každá kostka musí podhrábnout. K dlaždiči patří i typické nákoleníky nebo gumová špička, která se navléká na botu, aby řemeslník neprošoupal o chodník boty.

Kostky se dnes vyrábí jinak než před lety. Místo složitého ručního štípání přišly ke slovu stroje. Kámen se na pile rozřeže na pruty a pak ho další stroj rozštípe na kostky. Postup jejich kladení ale zůstal stejný jako před lety. Kus po kusu je dlaždiči skládají do rámů, řádku po řádce.

Do metropole se typická dlažba v posledních letech vrací a nahrazuje nevzhledné dlaždice nebo asfalt. O tom, kde bude pro dlaždiče práce, rozhodují památkáři. Vybírají také vzor. Staré kostky z rozebraných chodníků putují do skladu nedaleko krčského nádraží. Štípané kostky se pak opět používají při opravách chodníků v centru města. „Na frekventovaném náměstí se kostky za čas ochodí ze šesti centimetrů na polovinu,“ říká Louda.

Zatímco v centru města je mozaika poskládaná z tradičních mramorových kostiček, třeba dejvickým chodníkům vládne levnější žula. Pod nohama Pražanů se také objevují moderní materiály. Třeba vodicí prvky pro slepce jsou vyráběné z pryskyřice. „Když na ni slepec holí zaťuká, zní to úplně jinak než mramor nebo žula,“ podotýká Louda.