Když ještě novinářským kachnám vládl Jaroslav Hašek, mohli čtenáři o prázdninách pravidelně čítat o „české učitelce sežrané na Jadranu žralokem“. Od té doby se mnohé změnilo. Náš mylný náhled na „ataky žraloků“ nikoli.
Nehoda nebo útok
Středozemní moře má svou vlastní populaci žraloků lidožravých (Carcharodon carcharias) známějších pod zoologicky nepřesným názvem „velký bílý“. Zatoulali se tam před statisíciletími, když na pravidelných toulkách mezi Austrálií a jihem Afriky „špatně odbočili“ u mysu Dobré naděje. Populace středomořských žraloků lidožravých je málo početná a zřejmě pomalu vymírá. To není jediný důvod, proč bychom se při prázdninových návštěvách Středomoří neměli bát vlézt do vody.
V Haškových dobách se ještě nepsalo o žraločím útoku či ataku. Na sklonku 19. století dávali žurnalisté přednost slovnímu spojení „pokousání žralokem“ a ještě na konci 20. let minulého století se obvykle psalo o „nehodě se žralokem“.
Tento shovívavý přístup skončil ve chvíli, kdy australský chirurg Victor Coppleson napsal v roce 1933 v článku zveřejněném v lékařském časopise Medical Journal of Australia „důkazy o útocích žraloků na člověka jsou nyní kompletní“. První vědecké sympozium konané v roce 1958 v New Orleans a věnované speciálně žralokům udělalo z „útoku žraloka“, čili „shark attack“, něco jako terminus technicus. Od té doby jsou případy pokousání žralokem v drtivé většině interpretovány jako cílený útok, při kterém má žralok od samého počátku v úmyslu člověka usmrtit a sežrat.
Omyl v příboji
Na světě se odehraje ročně 70 až 100 „ataků“ a smrtí člověka jich končí obvykle 5 až 15. Je možné, že mnoho „ataků“ se do oficiálních statistik nedostane, protože se neodehrají u pláží vyhlášených letovisek, ale někde na periferii zájmu novinářů ve třetím světě. Dříve mívaly střety se žraloky vážnější následky, protože medicína byla na poranění způsobená mořským dravcem krátká. Dnes jsou vyhlídky poraněných sice lepší, ale na druhé straně „ataků“ neustále přibývá s tím, jak stále víc a víc lidí holduje rekreaci u moře.
Nejčastější jsou „jednorázové ataky“, kdy žralok „udeří“ na plavce nebo surfaře poblíž pobřeží jen jednou, kousne ho a už se nevrátí. V těchto případech jde o žralokův omyl. Zvířená a zkalená pobřežní voda mu znesnadňuje orientaci. Lov za těchto náročných podmínek vyžaduje od žraloka reflexivní reakce. Plavec nebo surfař v nápadném barevném oblečení nebo blýskavými šperky spustí ve žraločím mozku reflex „kousni a uvidíš, co to je“. Po jednom kousnutí žralok zjistí, že tohle byla „rána vedle“, a o člověka ztratí zájem.
Video zachycující „atak“ zmateného žraloka
Mnohem vzácnější jsou napadení typu „udeř a pak kousni“, při kterém žralok nejprve krouží kolem člověka, pak jej třeba i opakovaně udeří čenichem a nakonec i kousne. Podobně vzácné jsou i „skryté ataky“, při kterých se žralok přiblíží k nic netušícímu člověku velmi nenápadně a útočí bez varování. V obou těchto případech se mohou ataky opakovat a oběť bývá vážně zraněna. Výjimkou nejsou ani smrtelná zranění. Těmto skutečným útokům vedeným úmyslem ulovit člověka bývají vystaveni nejčastěji trosečníci, kteří se ocitnou na volném moři po havárii lodi či letadla. Tyto vzácné avšak nezpochybnitelné útoky podnikají většinou žraloci lidožraví, žraloci tygří (Galeocerdo cuvier) a žraloci bělaví (Carcharhinus leucas).
