V Kanadě zůstal i s rodinou

Stáž na univerzitě v Kanadě se Tony Martínkovi a jeho rodině protáhla na celý život.

Dostal cenu za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Přes čtyřicet let žije v Kanadě, dělá dobré jméno českým univerzitám, za totality pomáhal emigrantům, kteří žádali o azyl v Kanadě. Staral se o ně, když přijeli poprvé do cizí země, mohli u něj složit hlavu i najít zastání při jednání s úřady. Tony Martínek přitom sám před lety opustil Českou republiku a domů se nevrátil.
„Donutilo mě k tomu největší zklamání, které jsem v životě zažil. Po invazi bylo normalizací znovu odepřeno Čechům a Slovákům postavit se na vlastní nohy, a to pro mě byl důvod, proč zůstat v cizině,“ říká Martínek.

Nelehké rozhodnutí

Do Kanady odjel v roce 1967. „Byl jsem odborným asistentem na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci a vycestoval do Kanady na pozvání University of Waterloo. Mluvil jsem anglicky a vždycky chtěl studovat v zahraničí, tak jsem jel,“ vzpomíná Martínek. Dostal povolení na pobyt v cizině na tři roky, doma nechal manželku s dcerou. Zakrátko přišlo rozčarování. „Nelíbilo se mi, že se situace nikam nepostrčila. Pražské jaro navíc odhalilo všechny zločiny a obludnosti bolševismu. Tak jsem se rozhodl, že se domů nevrátím,“ říká Martínek. Doufal, že žena a čtyřletá dcera Kateřina, budou moci přijet za ním.

„Nejdřív jim řekli, ať zapomenou, že se za mnou někdy podívají. Pak se daly věci v Československu do pohybu a v březnu 1968 se jim podařilo za mnou nakonec přiletět,“ vzpomíná Martínek. Přišla invaze ruských vojsk do Československa a ze země utíkali další lidé. „Do Kanady za mnou přicestovali v roce 1968 známí a my jsme jen tak poslali kamarádům na katedru vojenské přípravy pohlednici s pozdravy, na které byl obrázek děla a španělské heslo „Neprojdou“. Asi za měsíc mi přišlo z liberecké vysoké školy psaní, kde po mě žádali okamžité vysvětlení urážlivého pohledu. Nechal jsem to být. Za tři měsíce na to mě vyhodili ze školy,“ popisuje Martínek. Krátce potom mu liberecký soud přišil dva a půl roku vězení za nedovolené opuštění republiky. Příliš lapálií si jako cizinec v Kanadě neužil. „Na rozdíl od jiných emigrantů jsem měl jiné postavení. Ovládal jsem cizí řeč, na univerzitě měl dobré postavení i slušný plat. Obtížná byla pro mě tehdy situace mé rodiny, protože v Československu zůstali moji rodiče, bratr i sestra. Myslel jsem si, že je už nikdy neuvidím,“ říká Martínek.

Přijela celá rodina

Jeho černé myšlenky se nakonec nevyplnily. „Jen co rodiče dosáhli seniorského věku, pustili je za mnou několikrát. Asi se těšili, že už se nebudou chtít vrátit do Československa a oni ušetří za důchody. Přijeli za mnou asi třikrát mezi lety 1967 – 1989, ale nikdy v Kanadě nezůstali,“ líčí Martínek. V roce 1984 se podařilo do Kanady dostat i bratrovi a manželce Martínka a dorazil i ženin bratr s rodinou. „Takže nakonec, když padly hranice, nebyl vlastně už důvod proč se zase vracet, když celá rodina žila v Kanadě,“ dodává Martínek.
V Kanadě žije Tony Martínek dodnes. Spolupracuje s  Technickou univerzitou v Liberci na projektu, jehož cílem je vývoj inovační metodiky výuky inženýrských oborů.