Česká stopa je na Zakarpatské Ukrajině znát na každém kroku. Starší generace vzpomíná na zlatou éru mezi válkami, kdy tu za Československa vznikaly školy nebo nemocnice. V současnosti zase dobrovolníci z ČR vyznačili už 1200 kilometrů turistických tras ukrajinskou přírodou.
Opomíjený kraj ukrývá nádhernou přírodu a atmosféru starých časů. Je to kus země, kde ještě rychlá doba a technika nevytlačily tradiční způsob života. Jako by se tu čas zastavil před několika desetiletími. Krajinu tu místo jednolitých lánů polí tvoří horské hřbety a malá políčka, která jsou pro místní lidi stále důležitým zdrojem obživy. A ačkoliv je život v neúrodných horských podmínkách tvrdý, má své osobité kouzlo.
Zakarpatská Ukrajina, dříve označovaná jako Podkarpatská Rus, má na Česko větší vazbu, než by se zdálo. Byla součástí meziválečného Československa a dodnes je tam znát silná česká stopa. Zakarpatí bylo vždy chudým krajem, ale v meziválečné době vzkvétalo. Stavěly se železnice, otevíraly nové školy a nemocnice. S nástupem války zlaté období skončilo, ale místní na ně stále rádi vzpomínají.
Samo Zakarpatí má i v rámci Ukrajiny svou specifickou pozici. S rozlohou necelých 13 tisíc kilometrů čtverečních patří k nejmenším regionům. Většina obyvatel Zakarpatí přitom v Česku nebo na Slovensku pracovala nebo tam má příbuzné. Ti často velkou část vydělaných peněz posílají rodině na Zakarpatí, kde je práci těžké sehnat. Do hovorové ukrajinštiny se tak dostalo české nářečí, a proto není pro Čecha těžké se dorozumět. Hodně Ukrajinců se navíc při dlouholeté práci naučilo plynule česky. Místní jsou na turisty z ČR zvyklí, chodí si za nimi popovídat a jsou vždy připraveni pomoci.
Zakarpatská Ukrajina skrývá unikátní přírodu tvořenou pohořími s nadmořskou výškou nad tisíc metrů, na jejichž úbočích jsou staré, převážně bukové lesy.
Na podzim se listy zbarvují do červena a nabízejí pestrobarevnou podívanou. Nad pásmem lesů jsou takzvané poloniny tvořené trávou a borůvčím. V létě se na nich volně pasou koně a krávy, keře jsou obsypané borůvkami, které místní sbírají a vyvážejí do celé Evropy.
Bezlesé poloniny nabízejí neomezený výhled z hřebene do všech světových stran. Krásné jsou především západy slunce, kdy se travnaté vršky halí do měkkého světla.
Cesty na poloniny se často mění, a proto je pohyb na horách pouze s mapou složitý. K nepřesnosti map přispívá časté kácení lesů, které má na Zakarpatské Ukrajině neblahou, nicméně dost dlouhou tradici. Dřevo je jedním z mála bohatství Zakarpatí, což vede k nešetrnému vymycování velkých lesních ploch. Nové cesty vytvářejí i velká terénní auta vyjíždějící z vesnic a turisté na čtyřkolkách, kteří jezdí lesem bez ohledu na škody, které tím způsobí.
Za krásami Zakarpatské Ukrajiny se jezdilo už v době, kdy byla součástí meziválečného Československa. Podle českého značení se po zdejších horách pohybovali turisté už tehdy. Po druhé světové válce se bez obnovy značení staly hory pro individuální turisty opět prakticky nepřístupné. Na popularitě zato nabyla hromadná turistika, kdy vyrážely skupiny čítající i několik desítek lidí na jednodenní výlety s průvodcem.
Na tradici českého značení navázala před deseti lety skupina dobrovolníků ve spolupráci s českou vládou a Hnutím Brontosaurus. Stovky značkařů od té doby dokázaly vymezit přes 1200 kilometrů turistických tras systémem, jaký je důvěrně znám z českých lesů a hor. Vyznačené trasy se dostávají jak do tištěných, tak do internetových map.
Místní obyvatelé turisty vítají a mnoho z nich jim nabízí ubytování přímo u sebe doma. Bohužel strach ze současné situace na východě Ukrajiny způsobil v posledních letech úbytek turistů. Oblasti, kde se bojuje, jsou však od Zakarpatské Ukrajiny vzdálené přes tisíc kilometrů, což je asi stejná vzdálenost jako z Prahy do Londýna. Konflikt se však na Zakarpatí podepisuje na nedostatku financí a práce pro obyvatele. V současnosti se ale i díky novému značení do tohoto koutu země zase vracejí turisté nejen z ostatních částí Ukrajiny, ale i z Česka a Slovenska.
Autorka je spolupracovnicí redakce
