Jáva láká na sopky i kávu z trusu
Na indonéském ostrově vyrostly monumentální svatostánky všech čtyř velkých světových náboženství. Buddhisté na ten svůj použili materiál, kterého je tu víc než dost – sopečný kámen.
„S lodí, jež dováží čaj a kávu, pojedu jednou na dalekou Jávu,“ veršuje ve své nejznámější básnické sbírce prvorepublikový autor Konstantin Biebl. Vpravil tak navěky jméno centrálního indonéského ostrova do školních čítanek. Biebl si svůj sen o Jávě opravdu splnil. Navštívil ji v roce 1926 a (na tehdejší dobu) z velmi daleké cesty vytěžil vedle zmíněné sbírky i cestopisné fejetony. Jak to bývá, ze strof v povinné literatuře si obvykle školák zapamatuje jen ten úvodní verš. Ale v tomhle případě je dobré si všimnout i navazujících řádek: „Za měsíc loď když vypluje z Janova stane u zeleného ostrova,“ píše Biebl.
Tohle už neplatí. Zatímco básník se musel trmácet při vyčerpávající výpravě skutečně několik týdnů parníkem, dnes se ke snu o Jávě přiblíží cestovatel letadlem za jediný den. A Jáva už není ani tím romantickým zeleným ostrovem. Populační boom ji zařadil mezi nejhustěji zabydlená místa planety. Je to jenom jeden ze 17,5 tisíce ostrovů Indonésie, ale žije tu víc než polovina všech obyvatel státu. Na 130 tisících kilometrů čtverečních se mačká víc než 145 milionů lidí. V někdejším tropickém ráji tak přírodu vytlačují města, silnice, železnice a další infrastruktura.
Přesto je Jáva pořád místem, které má pár pětihvězdičkových turistických cílů a stojí za návštěvu. Jsou tu k vidění největší buddhistické chrámy, hinduistické komplexy i islámské mešity. Z ostrova vyrůstá 112 sopek, z nichž třetina je aktivních. Některé z nich jsou aktivní tak akorát – sice se z nich dýmá, ale lze se vypravit až do jejich bezprostřední blízkosti. A zajímavé jsou třeba i postupy, jak na ostrově místní lidé získávají ten čaj a kávu. Pět set Buddhů pohromadě Pořadové číslo jedna v každém cestovním itineráři pro Jávu by měl mít Borobudur, největší jednolitý buddhistický monument na světě.
Tahle 35 metrů vysoká stavba kombinuje prvky pyramidy, chrámu i stúpy. Vystavěla ji v osmém a devátém století dynastie Šailendrů neboli Pánů hor. Ta vládla kulturně i ekonomicky vyspělé říši vyznávající buddhismus směru mahájána. O sochy Buddhy tudíž není v bohaté figurální výzdobě Borobuduru nouze. Je jich tu víc než 500. Na stavbě je k vidění také přes 2,5 tisíce kamenných dekorativních panelů se skulpturami, které plasticky zachycují náboženské výjevy. Pozoruhodný je na stupňovité stavbě použitý materiál. Je postavena z tmavého sopečného kamene. Toho bylo v okolní vulkanické oblasti k mání víc než dost. Na stavbu ho postupně padlo přes 56 tisíc kubických metrů.
Tento materiál dnes využívají i místní umělci. Dělají z něj sošky, které nabízejí turistům nebo poutníkům směřujícím na některou z buddhistických slavností. Na Borobudur padl prach Sopky zřejmě mají svůj podpis nejen na vzniku, ale i na soumraku Borobuduru. A to doslova. Zhruba kolem roku 1000 našeho letopočtu pokryl celou pyramidu sopečný popel a výbuchy vulkánů společně s otřesy země jsou považovány za možný důvod, proč byla stavba někdy v tomto období opuštěna a začala zarůstat džunglí. Přesný důvod znám není. Monument byl každopádně na mnoho staletí zapomenut a pro západní svět ho objevili až Britové na počátku 19. století.
V průběhu minulého století pak probíhala rozsáhlá oprava stavby a v roce 1991 byl Borobudur už v plné kráse zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Hinduistický epos pod širým nebem Nedaleko od Borobuduru, takříkajíc u sousedů, stojí pro změnu velké posvátné místo hinduistů. Jde o chrámový komplex u vesnice Prambanan. Chrámy tu vyrostly v 9. a 10. století našeho letopočtu. Své svatostánky tu mají hlavní bohové početného hinduistického panteonu, jako je Višnu, Šiva a Bráhma. Mezi plastikami zdobícími chrám jsou vidět výjevy z jednoho z nejvýznamnějších hinduistických eposů Rámájany. Právě epizody z Rámájany tu formou tradičního divadla turistům pravidelně předvádějí místní herci.
Ve spletitém ději eposu, proti němuž jsou západní telenovely slabým odvarem, se Evropan snadno ztratí. Stačí ale vychutnávat podmanivou atmosféru a formu večerních představení. Herci mají pestré barevné kostýmy, předvádějí perfektní pohybové kreace, při vystoupení halasí hudba. A v pozadí za tím vším jsou nasvíceny jako tajemná kulisa skutečné chrámy. I Prambanan byl kolem roku 1000 postupně opuštěn a chátral. A také byl v minulém století opraven a zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Komplex ale opakovaně zasáhlo zemětřesení, takže statika některých chrámů je narušena a vlastně pořád probíhají nějaké opravy.
Mešita je v dobrém sousedství s katedrálou Když postavili na Jávě své velké svatostánky buddhisté a hinduisté, jedno svoje nej tu má celkem logicky také islámská architektura. Dá se to čekat. Indonésie je nejlidnatější islámská země světa a muslimové převažují i v populaci Jávy. V metropoli Jakartě si postavili moderní mešitu Istiqlal, která je největší stavbou svého druhu v jihovýchodní Asii. Pojme až 120 tisíc věřících. Otevřena byla v roce 1978. Když místní lidé chtějí demonstrovat náboženskou toleranci, která bývala s Indonésií tradičně spojována, ukážou prstem přes ulici. Přímo naproti velké mešitě totiž stojí římskokatolická katedrála.
A osazenstvo i návštěvníci obou svatostánků se prý potkávají v sousedském souladu a občas si vypomohou. O Vánocích je větší návštěva u křesťanů, během ramadánu zase naproti v mešitě. Protože se ovšem termín ramadánu každoročně trochu posouvá, v roce 2031 asi čeká tuhle čtvrť rekordní tlačenice. To totiž připadne islámský postní měsíc na prosinec a bude se překrývat s vánočními svátky. Kafe, které už jednou žaludkem prošlo Zatímco dvanáctimilionová Jakarta je asijskou megapolí 21. století se vším, co k tomu patří, historickou patinu a kulturní pestrost slibuje Yogyakarta. Ta byla krátce hlavním městem po druhé světové válce během boje Indonésie za nezávislost na Nizozemsku.
Má asi 600 tisíc obyvatel a krásný sultánský palác z 18. století. Oblast získala zvláštní status a místnímu sultánovi je tu formálně ponechána moc. Yogyakarta neboli jak místní lidé svému městu familiárně říkají „Džodža“ je tradičně centrem výroby stříbrných rukodělných výrobků a batikovaného oblečení. Okolní farmy také produkují čaj a kávu. Čaj je servírován při každé příležitosti. A to hodně slazený a hodně horký, i z pohledu evropských zvyklostí. Je lepší předem hostitele poprosit, aby čaj nesladil raději vůbec. Pak je tu vyhlášená cibetková káva neboli Kopi Luwak.
Ano, to je ta káva, jejíž bobule nejprve prošly trávicím traktem malých šelem cibetek. V jejich žaludku dojde k fermentaci, díky čemuž prý káva dostává výbornou chuť a aroma. Kávu někdy sbírají farmáři přímo v přírodě z trusu cibetek. Pohodlnější ale samozřejmě je držet zvířata v zajetí a produkovat kávu ve velkém. Farmě pak vydělává i ekoturistika. Výletníci se přijdou podívat na roztomilé cibetky v klecích, ochutnají kávu přímo u výrobce a rovnou si odvezou pár drahých pytlíků s sebou domů.
Pravda, pít tuto kávu je přece jenom těžší, když člověk vidí přímo před sebou naživo „proces získávání“. Cibetková káva je ale velmi drahá, takže bude asi dobrá. Výhodou je, že na farmách u Yogyakarty může cestovatel tuhle zvláštní pochoutku při troše smlouvání koupit za čtvrtinovou cenu, než za kolik je k mání v evropských obchodech. Doma potom není během zimních večerů lepší způsob vzpomínání na tu dalekou Jávu než popíjet dovezený čaj a kávu.