Mít bony na nákup v Tuzexu byl sen snad každého socialistického pracujícího.
A když pak ulicemi korzoval majitel tuzexových džínsů, v ústech mu nemohla chybět žvýkačka, jako symbol imperialistického Západu.
Režim nakonec musel kapitulovat před touhou Čechoslováků žvýkat. A tak vznikla legendární značka Pedro.
Odmítaná žvýkačka
Stačí se ještě dnes před třicátníky zmínit o žvýkačce Pedro a oslovenému málem zvlhnou oči.
„Byl to takový růžový polštářek s drážkováním. Pedro mělo ovocnou chuť a byla jí plná pusa. Ne jako ty dnešní globální žvýkačky, co vyžvýkám za chvíli,“ vzpomíná devětadvacetiletý Martin Peterka z Kolína na „žvejku” za korunu.
„S žádnou jinou žvýkačkou se mi nikdy nepovedlo udělat tak velké bubliny,“ dodává Peterka.
Cesta ke žvýkačce na československém trhu nebyla jednoduchá. Oficiální důvod, proč komunisté byli proti žvýkačkám, popsal výroční katalog čokoládovny ve Velimi. Jeho autoři to mysleli smrtelně vážně.
„Výrobu žvýkací gumy v Československu do roku 1956 zakazovaly zdravotní předpisy. Hygienici zjistili, že spotřebitelé, hlavně děti již použitou žvýkačku odkládají na různá místa, aby ji po čase, již znečištěnou a eventuelně i infikovanou, znovu používaly,“ uvádí katalog z roku 1969.
Protože však lidé začali hojně se zahraničními žvýkačkami nelegálně kšeftovat, tehdejší vláda ustoupila a povolila lidu žvýkat.
Pět let pod pultem
Taková byla cesta k Pedru, které právě ve Velimi začali v roce 1968 vyrábět.
Jenže ještě dalších dobrých pět let trvalo, než žvýkačka přestala být podpultovým zbožím.
„My jsme ve fabrice každý měsíc fasovali kilogram nějakých výrobků. A občas to byly i žvýkačky. Tak nám nepřipadalo, že jsou nedostatkovým zbožím,“ vzpomíná bývalá mistrová z dílny, kde se vyráběly velimské žvýkačky, Jindřiška Karbusická.
¨Když přišli Vietnamci
„Až teprve když k nám někdy kolem roku 1975 v rámci bratrské pomoci přišli pracovat Vietnamci, tak jsem si uvědomila, že žvýkačka může být zajímavé zboží,“ dodává Karbusická a dál popisuje, jak to chodilo.
„Vietnamci pracovali v nejrůznějších továrnách v zemi a v rámci své komunity směňovali všechno za všechno. Kšeftovali se vším jak diví. V té době se také výrazně zvýšily ztráty ve fabrice. Ale nic s tím nešlo dělat. Asi byl stranický úkol mlčet,“ směje se Karbusická.
Přestože neměla dobrý kádrový profil, v roce 1981 se nějakou náhodou dostala jako náhradnice Vlakem družby do Sovětského svazu.
„Tam jsem si vlastně uvědomila, že žvýkačky jsou opravdu něco výjimečného,“ říká Jindřiška Karbusická.
„Rusové snad měli žvýkačky úplně zákazané jako symbol amerického životního stylu. Ten pytlík žvýkaček, co jsem si vzala s sebou, jsem hodně rychle rozdala,“ dodala Karbusická.
Jeden bon? Pět korun
V Poděbradech na náměstí je caffe club s názvem Tuze-ex. V odpovědích oslovených hostů, co znamená, převážně zaznívalo, že jde o tuze dobrou kávu, která se má pít na ex.
Pouze jediná Petra Blahynková si vybavila film Víta Olmera Bony a klid. „To byl takový obchod, kde všechno bylo, ale obyčejný člověk se tam nedostal,“ tvrdila Blahynková.
„Za minulého režimu bylo hlavním úkolem Tuzexu odčerpat valuty od obyvatel,“ vzpomíná Hana Šmejkalová, která třicet let pracovala v kouřimském centrálním skladu Tuzexu.
„Spoustě lidí třeba příbuzní posílali peníze z ciziny. Vycestovat většinou nemohli, za valuty si nic koupit nemohli, a tak místo nich dostávali tuzexové poukázky, kterým se říkalo bony. Jeden bon měl hodnotu pěti korun,“ vysvětluje Šmejkalová.
Tuzex? Vysněný luxus
Do Tuzexu přicházelo luxusní zahraniční zboží, ale také kvalitní domácí výrobky.
„Domácí výrobci se moc snažili, abychom od nich brali do Tuzexu zboží, protože tím pádem díky centrálnímu plánování dostali do pokladny valuty, za které si mohli nakoupit v zahraničí třeba nové stroje. Že jejich výrobky nebyly normálně na domácím trhu, to už jim většinou nevadilo,“ říká Jan Novák, který byl v Kouřimi vedoucím velkoskladu potravin.
Měla jeden „koukací“
V Tuzexu nakupovali hlavně vlastníci devizových kont a cizinci. Navštívit prodejnu bez toho, že zájemce u vchodu neukázal poukázky, nebylo dlouho možné.
„Moc dobře si na to pamatuji. Chtěla jsem vidět, jak se oblékat podle módy, a tak jsem potřebovala do Tuzexu aspoň nakouknout. Bony jsem neměla, jen jeden, říkala jsem mu koukací. Vždycky jsem ho u vchodu ukázala a pustili mě,“ vzpomíná Ivana Kratochvílová.
„Když se u nás ve skladu poprvé objevily texasky za pětatřicet bonů, tak jsem si říkala, který blázen ty tvrdé, neforemné kalhoty koupí,“ vzpomíná na džínsy Šmejkalová. Jenže za čas v nich chodila půlka národa.
„Zpočátku byl Tuzex jen pro vyvolené, ale ke konci jsme měli roční tržby 450 milionů tuzexových korun. V Tuzexu kupoval skoro každý,“ dodala Šmejkalová.
Objevili se veksláci
Do hry totiž vstoupili takzvaní veksláci, lidé, kteří na černo prodávali bony nikoliv za pět korun, ale s patřičnou přirážkou. Postávali poblíž prodejen Tuzexu.
Výborně to zachytil film Bony a klid režiséra Víta Olmera s nezapomenutelným Romanem Skamene.
„Byla to zvláštní doba. Skoro nic oficiálně nebylo, ale neoficiálně šlo sehnat všechno,“ vzpomíná Šmejkalová.
