„Ve škole jsem dostával od ranařů“

Je mu dvaatřicet let. Teď je policistou, v životopise má ale jinou odbornost. Jan Oplatek vystudoval operní zpěv.

„Tak rande v cukrárně jsem ještě neměl. A v deset hodin dopoledne vůbec,“ směje se do telefonu Jan Oplatek. Když policejní mluvčí doporučoval do seriálu Generace 77 svého kolegu z obvodního oddělení v Sezimově Ústí, říkal, že na rozhovor je třeba mít vysoké podpatky. Nikoliv na efekt, ale proto, aby se alespoň zmírnily výškové rozdíly během interview. Věděl, o čem mluví. Jana Oplatka vybral mezi policisty záměrně.
Kromě toho, že je mu dvaatřicet let a věnuje se bojovým uměním, je na Táborsku asi jediným policistou, který vystudoval operní zpěv. „Jsem takový Jekyll a Hyde,“ vysvětluje o pár dní později Jan Oplatek. Naráží na drsný vzhled a citlivou povahu. Jeho tvrzení umocňuje prostředí. V cukrárně s dětskými hračkami za zády se o svém životě rozpovídá muž, který v posilovně „dřepne“ s činkou na zádech tři sta kilo.
„K policii jsem se dostal náhodou, ze zájmu. Chtěl jsem to vyzkoušet, ale není to povolání, které by mě nějak charakterizovalo,“ vysvětluje a řeč se vzápětí stáčí k hudbě. Koníčku, který se na nějaký čas stal Oplatkovým povoláním.
„Jsem z muzikální rodiny, máma hrála na klavír, táta na housle. Mně se líbil zpěv. Lákal mě kontakt s publikem a pak taky – nemusíte tolik trénovat,“ usmívá se zlehka muž s vizáží zápasníka a s konfekční velikostí nejméně XXL. Navštěvoval recitály i dramatické kroužky, jako malý kluk zpíval třeba na vítání občánků.
„Po základní škole jsem netušil, co dál, tak jsem šel na odbornou školu, ekonomický směr,“ popisuje bývalý student sezimoústeckého Centra odborné přípravy. Po maturitě už jeho záliby nabraly jasný směr. Hudební konzervatoř v Budějovicích. „Takže mám vlastně dvě maturity,“ dodává a vyjmenovává předměty jako harmonie kontrapunkt, dějiny hudby a samozřejmě operní zpěv. Barvou hlasu je basbaryton.
„Začínal jsem na lidovkách, nemůžete v prváku hned zpívat árie,“ popisuje Oplatek, který chtěl vždycky zpívat v divadle. Nebránil by se ale ani muzikálu. „Mám rád Daniela Landu, má zajímavá témata, příběhy, komerční muzikály jako třeba Carmen mě nelákají,“ dodává. Po škole zůstal v Jihočeském divadle v Budějovicích. Ze sboru přešel do sólových rolí, ztvárnil třeba Matouše ve Smetanově Hubičce. Z divadla ale odešel a najít nové místo se mu v branži nepodařilo. „Měl jsem za tím jít tvrději. Jenom talent dneska nestačí, musíte lézt lidem do zadku, zkoušet to a prosit. To dělat nebudu. Jsem takovej hrdej parchant,“ krčí rameny, pod kterými se na pažích rýsují bicepsy i přes sportovní tričko. Zdaleka ne bezdůvodně. V životě zpěváka totiž následoval střih. Pracoval jako ochranka pro různé firmy. „Začal jsem s atletikou, kvůli tátovi, ten ji totiž trénoval. I když mě osobně lákaly spíše kolektivní sporty,“ popisuje.
Podle postavy člověku okamžitě vyvstane na mysli diskařský sektor nebo atlet s vrhačskou koulí pod bradou. „To jo, ale já jsem taky běhal dlouhé tratě,“ zdůrazňuje. Ještě v šestnácti letech prý vážil šedesát kilo „i s postelí“. „Ve škole jsem od ranařů pravidelně dostával čočku,“ směje se.
Teď tráví čas v posilovně i při tréninku bojových umění. „Za dva nebo za tři roky jsem přibral čtyřicet kilo. Bez steroidů, to můžu podepsat,“ přesvědčivě pokyvuje hlavou. V práci budí respekt, lidé si na něj netroufnou. „Když jdete na diskotéku, tak vás ale pořád někdo provokuje. Chtějí si léčit mindráky,“ dodává Oplatek. Místo u policie bere jako přestupní stanici, i když pořádkové speciální jednotky jsou pro něj výzvou. Stejně jako hudba, budoucí kapela nebo role Vodníka z Rusalky.