Věčný samouk Jaroslav Hutka
Nevzali jej do hudebky s tím, že ve třetí třídě je na to starý a už se nic nenaučí. „Byli nafoukaní. Dodnes mě mrzí, že mě nevzali,“ říká třiašedesátiletý Jaroslav Hutka.
Nakonec se na kytaru naučil hrát sám v devatenácti letech. Dnes sám také vypaluje vlastní CD, protože nemá vydavatele, a sám si chce v dubnu k narozeninám v olomouckém pivovárku Moritz uvařit osm set litrů vlastního piva.
Pořadatel mnoha jeho koncertů, galerista a olomoucký psycholog Libor Grónský o Hutkovi říká, že nevyniká jen hrou na kytaru, ale i texty, které obstojí i bez hudebního doprovodu. „Přes všechny peripetie, kterými v životě prošel, je to nesmírně pozitivně naladěný člověk a má opravdu nakažlivý smích,“ tvrdí Grónský.
Po základní škole, kterou Hutka absolvoval na třídě Svornosti, odešel na střední umělecko-průmyslovou školu do Prahy. Později jej emigrantský osud zavál až do Holandska. Od revoluce se ale do Olomouce zase vrací.
„Když přijedu, spím u sestry, která pracovala celý život ve spořitelně a dnes už je v důchodu. Ale nevynechám ani návštěvu hospůdky U Kuděje,“ říká Hutka.
V roce 1997 ve svých padesáti letech přestal na rok půl koncertovat. „To souviselo s těma hloupýma devadesátýma letama. Všecko začalo být takový klausovský. Ty jeho kecy, jakože umění a ekologie jsou třešničky na dortu, na které si musíme vydělat… Tihle chlapíci, co mají diktátorskou povahu, nemají rádi nic, co smrdí samostatností…“ zavzpomínal Hutka.
Venkov nepomohl
Odstěhoval se na vesnici na Domažlicko, ale tam pro něj přišlo další zklamání. Nikdo se neživil prací na poli. „Všichni jezdili do města a koukali na Novu. Bylo to spíš jako na předměstském sídlišti,“ vysvětlil Hutka svůj návrat do Prahy. Jeho dcera Klárka šla tehdy do první třídy.
Čtyřicet let se zná s Hutkou kytarista Radim Hladík. „Hledali jsme kdysi s Blue Effectem na turné předkapelu. Měli jsme jen malou dodávku, do které by se dvě skupiny rozhodně nevešly, začali jsme se poohlížet po písničkářích a oslovili Jardu. Muselo to pro něj být zvláštní, hrát po velkých sálech a amfiteátrech,“ zavzpomínal Hladík.
Hutka přiznává, že kluby má mnohem radši. „Velké haly jsou hodně odcizené,“ myslí si. Grónský vzpomínal zase na koncert v olomouckém klubu Šanghaj ve sklepě pod hejčínským gymnáziem. „Bylo to těsně před jeho emigrací, další už byly ryze komorní, v bytech pro pár přátel. K šedesátinám jsem mu uspořádal narozeninové turné. Překvapilo mě, že u nás byl zájem o jeho koncerty menší než v Polsku, kde Jardu brali nejen jako písničkáře, ale jako velkou osobnost, jako bojovníka proti komunismu,“ prohlásil Grónský.
Mrzí ho, že hlad po písničkářích brzo přešel. „Jediný, kdo plní sály, je Nohavica, a ti, kdo si zaslouží poklonu, tedy Hutka, Třešňák nebo Merta, hrají v malých klubech a hospodách,“ poukazuje Grónský.
Pokles zájmu o písničkáře mrzí i jiného pořadatele, Leo Friedla. „Hutku uznávám jako jednoho z mála olomouckých muzikantů, kteří se dokázali prosadit za hranicemi regionu stejně jako Karel Plíhal nebo Emil Viklický,“ uvedl Friedl.
Své písně vypaluje Hutka sám doma na cédéčka a sám prodává. Říká tomu edice Samopal. „V Holandsku jsem se naučil: buď si to člověk udělá sám, nebo neexistuje. Proto jsem kolem sebe nepotřeboval ty mafiány z distribuce. Jenže když jsem se vrátil, bylo to tady za pár let stejné. Někdy je to psychicky těžší, ale nechci přijít o publikum, které moje hudba zajímá,“ vysvětlil Hutka.
Jeho popularitu narušila nedávno skladba Udavač z Těšína. Hutka odhaduje, že tím přišel o polovinu příznivců. „Většina lidí to vzala povrchně, že jsem svině, a vedli Neználkovy řeči. Je to písnička, kterou jsem si chtěl vyřídit účty s kolegou. Nohavicu jsem ale nezasáhl, zasáhl jsem kolektivní vědomí,“ řekl Hutka. Tvrdí, že pokřivené vnímání mají Češi v sobě od sovětské okupace v roce 1968. „Tam je začátek výchovy k nemoralitě a sobectví,“ je přesvědčen Hutka.
