Od prvního startu člověka do vesmíru uplynulo přes půl století. Prestižní záležitost dobývání kosmu byla oblastí zájmu tehdejších dvou supervelmocí, Sovětského svazu a USA.
Úspěch sovětské kosmonautiky, jejíž pilot Jurij Gagarin v roce 1961 obletěl jako první Zemi, podnítil tehdejšího amerického prezidenta Johna F. Kennedyho k vyhlášení národního cíle uskutečnit přistání lidí na Měsíci a jejich bezpečný návrat na Zemi do konce desetiletí.
Málo uvěřitelné se stalo skutkem. O osm let později skutečně astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin na Měsíci přistáli. Ve světě zavládlo nadšení a futurologové plánovali, že během dalších dvaceti let se člověk dostane na Mars a oběžná dráha okolo modré planety bude osazena hotely, kam se bude moci běžný člověk podívat na dovolenou. Poslední mise na našeho vesmírného souputníka však proběhla v roce 1972 a nadšení i příliv peněz do projektů americké vesmírné agentury NASA pozvolně klesaly. Mars není o moc blíž než před padesáti lety a hotely kolem Země nelétají. Pravda, několik bohatých nadšenců se na oběžnou dráhu podívalo, rozhodně to však není běžná dovolená.
První byl Dennis Tito
První vesmírní turisté se již do beztížného stavu na orbitě dostali. Primát drží Američan Dennis Tito, který využil potíží s financováním ruského kosmického programu a v roce 2001 se podíval na palubě lodi Sojuz TM-32 na mezinárodní vesmírnou stanici ISS, kde strávil sedm dní. Při ceně přibližně dvaceti milionů dolarů ho tak minuta výletu stála bezmála padesát tisíc korun. Sám Tito se ovšem za turistu nikdy nepovažoval a označil se za nezávislého výzkumníka.
Ostatně ani mezinárodní odborná terminologie takový termín nezná a používá výraz spaceflight participant, tedy účastník vesmírného letu. Je málo známá skutečnost, že úplně prvním spaceflight participantem měla být americká učitelka Christa McAuliffeová, která se účastnila v lednu 1986 nešťastné mise raketoplánu Challenger. Ten však po minutě a čtvrt cesty vzhůru explodoval a jeho posádka skončila ve vlnách Atlantiku, aniž by se oběžné dráze přiblížila.
Plná penze na palubě ISS, a především pocit výsady, které se dostalo jen málokomu ze smrtelníků, určitě mnoha lidem stojí za to, aby miliony dolarů za takový výlet zaplatili. Přibližně rok po Titovi startoval z Bajkonuru na oběžnou dráhu Jihoafričan Mark Shuttleworth, který se tak ve své vlasti stal i prvním astronautem vůbec. Poté se ještě s ruskými loděmi typu Sojuz vydali za své Američan Gregory Olsen (2005) a rok po něm dokonce první turistka, jeho krajanka íránského původu Anúše Ansáríová (2006). Američan Charles Simonyi byl zřejmě prvním výletem v roce 2007 nadšen, a tak letěl ještě jednou roku 2009. Do vesmíru se stejnou cestou ještě podívali další Američan Richard Garriott (2008) a Kanaďan Guy Laliberté. To bylo v říjnu 2009 a od té doby si nikdo takovou dovolenou nezvolil. Američané v současnosti nemají žádný prostředek, jak se k ISS vlastními silami dostat, a tak jsou starty z Bajkonuru obsazeny.
Soutěž o 10 milionů dolarů
Všechny tyto lety zajišťovala doposud ruská Federální kosmická agentura s názvem Roskosmos. Ta je také organizátorem letů oficiálních astronautů, ať už z USA, či dalších zemí, s nimiž ruský výzkum vesmíru spolupracuje. Pro Roskosmos zpostředkovávala placené výlety firma Space Adventures, s níž také zájemci o výlet vyjednávají. Není to ovšem nijak jednoduché. Miliony na kontě zdaleka nestačí! Turista musí nejdříve absolvovat podrobnou prohlídku v Ústavu lékařsko-biologických problémů v Moskvě a pak v proslulém Hvězdném městečku ve středisku pro výcvik kosmonautů J. A. Gagarina absolvovat trénink jako téměř každý jiný člen letu. V roce 2002 se však objevila nová, méně náročná - jak fyzicky, tak i finančně - možnost cesty se soukromými společnostmi.
V říjnu toho roku proběhla v texaském Houstonu neobvyklá schůzka. Dr. Peter H. Diamandis, předseda a zakladatel Ansari X Prize, zde přivítal zástupce týmů, které o ni soutěžily. O co v těchto závodech šlo? Především o deset milionů dolarů, jež měla získat nestátní společnost schopná vyslat do výše sto kilometrů, tedy na hranice kosmu, tým tří lidí, dostane je bezpečně zpátky na zem a tento kousek do dvou týdnů ještě zopakuje.
Podle Diamandise měla soutěž o Ansari X Prize podnítit konstruktéry k rozvoji technologií a zároveň podpořit soukromý výzkum. Na setkání se prezentovalo dvacet soutěžících týmů ze šesti států - Argentiny, Kanady, Ruska, Rumunska, Spojených států a Velké Británie. Peter H. Diamandis tehdy prozradil, že cena byla inspirována obdobnými odměnami, které na začátku minulého století vedly letecké konstruktéry k rozvoji nových technologií. Nápad prý dostal, když v roce 1996 jako dárek obdržel kopii slavného Lindberghova letounu Spirit of St. Louis s jeho podpisem.
SpaceShipOne a „Bílý rytíř“
V čem je při cestě na oběžnou dráhu největší problém? Jednoduše řečeno v palivu a motorech! Dosud neexistuje tak energeticky vydatné palivo a tak výkonný motor, s nimiž by bylo možné odstartovat z ranveje a dostat se až na hranice vesmíru. Hmotnost veškerého paliva s okysličovadlem spolu s hmotností vesmírné lodi nutí konsrtuktéry k tomu, aby například raketa měla několik stupňů, jež postupně odpadají a teprve ten poslední se dostal na oběžnou dráhu.
Je ovšem ještě jiná cesta, kterou už v roce 1960 naznačil let experimentálního letounu X-15 ve společném projektu NASA a USAF. Ten byl vynesen v závěsu pod mateřským letadlem do velké výšky a pak odhozen, aby vzápětí nastartoval své motory. Na tento princip vsadili Burt Rutan a jeho společnost Scaled Composites. Představili svůj projekt na dobytí vesmíru skládající se z rakety SpaceShipOne a jejího nosiče White Knight.
K útoku na cenu X Prize měly posloužit mateřské letadlo White Knight a malý raketoplán SpaceShipOne. Bylo potřeba vyvinout avioniku, hybridní raketový motor, navrhnout a postavit středisko letové kontroly, pro výcvik posádky sestrojit letový simulátor a testovací zařízení pro zkoušky raketového motoru a vyrobit mobilní tankovací základnu. White Knight byl netradičně řešený letoun s křídly štíhlého profilu, poháněný motory ze stíhače Northrop F-5. Kabina pro tříčlennou posádku je u něj hermeticky uzavřená, s vlastním okruhem recyklace ovzduší s dodávkou kyslíku a absorbenty kysličníku uhličitého a vodní páry. Do jeho nádrží se vejde přes tři tuny paliva.
Dostup i se zavěšeným raketoplánem měl podle plánů činit okolo 17 000 metrů. Kabina raketoplánu SpaceShipOne je prakticky identická jako u mateřského letadla. Tento systém jednak zjednodušuje výcvik pilotů, jednak snižuje náklady.
Vnější plášť obou konstrukcí je z karbonových vláken, pryskyřic a nomexu.
Předplaceno mají i Češi
Let k prahu vesmíru byl naplánován následujícím způsobem. Letadlo White Knight s podvěšeným raketoplánem a jeho posádkou vystoupá do výšky 16 000-17 000 metrů, zde se SpaceShipOne odpoutá a její pilot na 65 sekund zažehne raketový motor. Ten udělí raketoplánu rychlost 3,5 Machu.
Členové posádky budou krátkodobě, zhruba 10 sekund, překonávat přetížení mezi 4-5 G. Na vrcholu letové paraboly stráví posádka v beztížném stavu přibližně tři a půl minuty. Při návratu do atmosféry pilot nastaví ocasní plochy, spojené mohutným „křidélkem“, do kolmé polohy, takže, podle slov konstruktérů, bude raketoplán vypadat „jako krocan ve výhružném načepýření“. To pomůže nastavit břicho SpaceShipeOne vzdušnému polštáři a zbrzdit ho.
Po zpomalení pak pilot dovede loď v normální konfiguraci ovládacích ploch na přistání. Doba samostatného letu od odpoutání až po přistání měla být třicet minut. To se nakonec podařilo realizovat a Ansari X Prize získala právě SpaceShipOne v říjnu roku 2004, kdy během pěti dnů zopakovala let nad takzvanou Kármánovu hranici, což je oblast ve výšce sto kilometrů nad zemí, která je obecně uznávána jako hranice mezi atmosférou Země a vesmírným prostorem.
Nadšení, které tento let vzbudil, však postupně upadalo. Do projektu sice vstoupil se svými financemi miliardář Richard Branson a společně s autorem projektu založil společnost Virgin Galactic, ale všechny „mouchy“ projektu zatím nejsou vychytány tak, aby tyto skoky do vesmíru mohly být považovány za běžný civilní let. Postupně vznikly lodě SpaceShipTwo i další nosič, dokonce i nový projekt SpaceShipThree, který měl usilovat o další cenu, tentokrát America’s Space Prize, honorovanou padesáti miliony dolarů. Tu měl dostat realizovaný let do výšky bezmála čtyř set kilometrů nad povrch Země, spojený se dvěma oblety naší planety.
Termín soutěže ovšem skončil v lednu roku 2010, aniž by kdokoli cenu získal. Také SpaceShipTwo zatím žádného cestovatele nesvezla, ačkoli v prosinci 2009 Branson uvedl, že první lety se SpaceShipTwo by měly začít o dva roky později. Dokonce jeho společnost začala nabízet letenky a prodávala je. Mezi jejich majiteli je prý dokonce několik Čechů, kteří si mohli dovolit vydat dvacet tisíc dolarů. Na svůj let však zatím čekají. Možná že se dočkají s novou lodí téže společnosti, kde by mělo být místo pro dva členy posádky a šest cestujících. Její budoucnost je však doslova ve hvězdách.
Podíváme se na Měsíc?
Ani další soukromé společnosti zatím, co se týče letů do vesmíru, větší úspěch nezaznamenaly, ba se dá říci, že v oblasti vesmírné turistiky dosáhly ještě méně. Space Exploration Technologies Corporation, zkráceně Space X, která se účastnila už soutěže o Ansari X Prize, sice vyhrála kontrakt vyhlášený NASA na vývoj dopravního systému složeného z rakety Falcon 9 a lodi Dragon, který má sloužit k alternativní dopravě nákladů a případně i posádek ke stanici ISS a loni v květnu se jí takový náklad na mezinárodní stanici dopravit podařilo, ovšem pro soukromé lety se zatím zřejmě systém použít nedá. Také společnost Boeing nechce zůstat pozadu a vyvíjí vesmírnou loď CST-100 (Crew Space Transportation-100), která by dokázala dopravit na oběžnou dráhu sedm členů posádky, a to buď ke stanici ISS, nebo k soukromé nafukovací vesmírné stanici - hotelu Transhab společnosti Bigelow Aerospace. Model stanice už existuje, bohužel však zatím na Zemi.
Zatímco se soukromou společností ještě nikdo alespoň k hranici vesmíru nevzlétl, existují plány, jak by se mohl turista podívat na odvrácenou tvář Měsíce.
Společnost Space Adventures oznámila v roce 2005, že začala pracovat na misi DSE-Alpha (Deep Space Expedition Alpha), při níž by zájemce obletěl Měsíc za pomoci ruské techniky. Expedice má trvat devět dní, přičemž jeho odvrácenou stranu má turista zahlédnout den šestý. Odhad ceny za letenku se zatím liší, nebude však levnější než sto milionů dolarů. O totéž se chce pokusit Excalibur Almaz, soukromá společnost se sídlem na ostrově Man a kancelářemi v Houstonu a Moskvě.
Míní využít modernizovanou ruskou kosmickou techniku a je už od loňského roku připravena prodávat letenky. Zdá se však, že projekt je dobrodružstvím víc než silným… Burt Rutan a Richard Branson si takový výlet také nechtějí nechat ujít. Už v roce 2003, kdy byl projekt SpaceShipOne v plenkách, se první z nich nechal slyšet, že po prvním kroku do vesmíru se možná vypraví na Měsíc, možná jej jenom obletí… Bohužel, na tento první krok svět stále čeká. Vesmírný turista Dennis Tito ale myslí ještě dál, na pilotovaný průlet kolem Marsu. Ideální datum pro start je v lednu 2018, ideální z hlediska průběhu pětisetdenního letu.
Další takové okno nastane v roce 2031, ovšem ani do té doby není jisté, zda někdo bude do takového dobrodružství chtít vůbec investovat.
Článek vyšel v časopisu Formen
