Vezla jsem z Keni léky pro Haiti. Pomáhal mi hlídač z Prahy | E15.cz

Vezla jsem z Keni léky pro Haiti. Pomáhal mi hlídač z Prahy

Keňa je krásná, ale drsná země. Zvláště když koukáte pod prsty českým a slovenským pracovníkům mise v Nairobi.

Sedm statečných mladých lidí působí v hlavním městě Keni ve službách Vysoké školy sociální práce zdravotnictví svaté Alžběty v Bratislavě. Činí tak s nasazením nadšenců, kteří si za smysl života určili pomoc potřebným.

Šestadvacetiletý lékař Ján Bodo denně jezdí po zoufale hrbolaté cestě do zdravotního střediska v Mihangu. Skoro vždy hodinu trčí v zácpě a inhaluje dusivý nairobský smog. V místnůstce ordinuje s domorodým zdravotním bratrem, který vypomáhá i jako tlumočník ze svahilštiny. V poledne Jano zhltne chleba s máslem a zapije ho čajem. A jede se dál.

„Tenhle chlapeček má nejspíš malárii, sáhni si, jak je horký. A také kašle,“ říká mi lékař a posílá matku se sedmiletým hochem na odběr krve.

Vejde matka s čtyřletou holčičkou. „Obě jsou HIV pozitivní,“ prozradí Jano. Malárie, tyfus, zranění mačetou. V průměru takto denně ošetří třicet až čtyřicet pacientů. Každý při registraci zaplatí symbolických dvě stě keňských šilinků, což je asi sedmdesát českých korun. Kdo nemá peníze, ošetří ho zdarma.

Středisko provozuje škola svaté Alžběty čtyři roky a momentálně má dvanáct zaměstnanců. Až na Jana tamních.

Starají se o děti z ulice

Hlavní štáb slovenských misionářů sídlí v jednopatrovém, jednoduše zařízeném domku v jižní části Nairobi. Čtvrť, kterou zabydluje střední vrstva, odděluje od těch nejchudších železná brána s hlídačem. I tak mají všechny domky zamřížovaná okna. Přecpaná metropole není příliš bezpečná. Průvodci varují, že řada turistů je okradená hned první den.

V misijním domě nyní bydlí pět žen a dva muži. Zároveň stavení představuje základnu pro lékaře, logisty a sociální pracovníky, kteří tamtudy projíždějí, když míří za úkoly do dalších afrických států, kde má škola projekty. Třeba do Súdánu, Ugandy či Burundi.

V dívčím Centru blahoslavené Zdeňky Schellingové pro nás dívky ve školních uniformách nachystaly sérii básniček a písniček. Ztěží lze uvěřit, že jde mnohdy o sirotky, nebo týrané či zneužívané děti, které ještě nedávno žily v nouzi na ulici. „V našem centru procházejí rehabilitačním procesem, snažíme se je připravit na školu, kterou jim platíme z adopcí na dálku,“ vysvětluje mladá logistka a sociální pracovnice Darja Pechačová.

Kibera už není jen bída

Vysoká škola svaté Alžběty má projekty i v jiných částech světa včetně Haiti. Jen v Nairobi provozuje dvě centra pro chlapce z ulice a jedno pro dívky. K tomu tři zdravotní střediska a tři centra pro podvyživené děti.

Vedoucí logistka Eva Obořilová Africe propadla a našla si tam i manžela, místního sociálního pracovníka z Centra svatého Kizita pro chlapce z ulice. „Asi už odtud nedokážu odejít. Je tu mnoho potřebných lidí, pro které můžeme něco udělat.,“ říká Obořilová, pětatřicetiletá absolventka přírodovědecké fakulty v Brně.

Když poprvé vstoupila do Kibery, největšího slumu ve východní Africe, na dva dny prý ztratila řeč. Z vlastních peněz pak platila v Kibeře vznik knihovny a snaží se tam rozjet další projekty.

Procházka slumem je na první pohled obrazem bezútěšnosti, na druhý si ale nemohu nevšimnout, že je tam na každém rohu škola a působí tam řada humanitárních organizací.
V některých uličkách ale pro jistotu svírám svůj baťůžek hodně pevně.

„Kurýr“ tuší potíže

Pracovníci mise jsou akční jedinci schopní improvizace. Nakonec i mě přiměli, abych na vlastní kůži zjistila, jak taková pomoc potřebným chutná. V den mého návratu do Prahy šéfové ze Slovenska rozhodli, že pošlou na Haiti lidem postiženým zemětřesením dvě tašky léků z Nairobi, kde je momentálně tak akutně nepotřebují.

Logistka Eva se mě na nic neptá. „Je klika, že se zrovna vracíš, tak ti je prostě nabalíme. Na letišti si zásilku vyzvednou lidé z vysoké školy a naši doktoři ji pak vezmou na Haiti. „Umírají tam lidé, musíme jednat rychle,“ podotýká Eva.

Nebráním se, byť tuším, že to nebude jen tak. Koneckonců mi trošku lichotí, že mě tahle parta vyhodnotila jako osobu způsobilou zvládnout zodpovědný úkol. Do letištní haly mě doprovází Eva a lékař Jano, který zásilku léků připravil.

Pomůžu, říká důchodce

Dáváme se do řeči se starším mužem z Prahy. Vrací se z Tanzánie a posteskne si, že nemohl kvůli střevní příhodě vystoupit na nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro. Když mu Eva líčí, že je potřeba převézt léky pro Haiti, nezaváhá. „Víte, co? Klidně můžu vzít tuhle menší červenou tašku do letadla jako příruční zavazadlo,“ říká muž.

Moje dvě zavazadla váží celkem osmatřicet kilo, ale pracovnice tureckých aerolinek nadváhu velkoryse přehlédne.

Misionáři mě vybavili průvodním dopisem s razítky vysoké školy svaté Alžběty, že převážím humanitární pomoc. Objemná taška v nákladovém prostoru nedělá problémy. To se ale nedá říct o příručním zavazadle. Na tranzitu v Istanbulu celník podezíravě zkoumá obsah červené tašky. „Obávám se, že máte vážný problém,“ praví posléze a vyřazuje nás ze zástupu cestujících. Shání šéfa. Minuty ubíhají. Do letadla už pochodují první pasažéři.

Panebože, copak si nás tu chtějí nechat? „V Nairobi jsme s tím neměli problém,“ říkám sklíčeně, ale je to šlápnutí vedle. „Tady jste v Turecku, dámo,“ odvětí ledově muž v uniformě a mizí s našimi pasy. Letadlo pohlcuje posledního cestujícího.

Můj pomocník z Prahy ještě dokáže vtipkovat: „To je jasný. Teď jsme tady za bílý koně. V jejich očích jsme prostě kurýři drog.“

Šestašedesátiletý noční hlídač Radomír Zelenka má pro strach uděláno. Je to vůbec svérázný chlapík, bývalý sportovec. Dříve podnikal ve stavebnictví, teď hlídá Armádní muzeum Žižkov. Přitom pravidelně vyráží do světa, ačkoliv neumí slovo anglicky.

Úředník je zklamaný

Vidím, že Turci nakládají zavazadla ručně kvůli poruše pásu. Letadlo nabírá zpoždění a my získáváme drahocenný čas. Jsem odhodlaná udělat pro záchranu nás obou i červené tašky třeba kotrmelec. Když konečně přichází šéf, znovu vysvětluji naše bohulibé úmysly. Pro každý případ i s novinářským průkazem v ruce. Začíná nám být zatraceně úzko.

Nastane zlom. Zdá se, že vyššího úředníka uklidnilo zjištění, že léky nepocházejí z Turecka. Nakonec vyhodnotí situaci v náš prospěch. Jeho snaživý podřízený vypadá zklamaně. Mám chuť mu zastrouhat mrkvičku. Letíme domů.

Léky na Ruzyni přebírá misionář ze Slovenska. Druhý den letí na Haiti. Je to prima pocit.

Pro zajištění projektu v Africe momentálně chybí Vysoké škole svaté Alžběty lékaři. Zejména gynekolové, anesteziologové a chirurgové. Pracovníci mise proto vyzývají případné zájmce, ať je kontaktují na e-mailu tropicteam@gmail.com.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!