„Vrahy dětí jsem vždy odsuzoval. Ty případy mě děsí dodnes“

Roky dělal takzvaně na vraždách. V policejním slangu to znamená, že vyšetřoval ty nejhrůznější případy, se kterými se kriminalisté setkávají. Teď už je přerovský podplukovník Břetislav Veselý ve výslužbě a na roky na kriminálce už jen vzpomíná. Některé případy ho dodnes děsí. „Nejvíce vražd se stává v kuchyni, protože když se tam lidé pohádají, mají po ruce nůž,“ říká Veselý, který tráví volný čas na chatě ve Veselíčku.

Vzpomínáte na nějaký obzvlášť rychle vyřešený případ?

Jeden zajímavý případ se stal asi v roce 1985 právě tady ve Veselíčku ve výchovném ústavu. Stalo se to v noci. Dva z chovanců se domluvili, že z ústavu utečou. Tehdy měla noční službu jedna vychovatelka. Šli za ní a jeden fingoval, že je mu špatně. Vychovatelka mu chtěla dát léky, otočila se zády, on vzal ze stolu nůžky a pobodal ji. Dvacet bodných ran. Ale přežila to. Kluci vylezli oknem a utekli přes lešení. Zrovna se totiž opravovala budova. Když jsme přijeli, zjistili jsme, že jeden si poranil nohu a krvácel. Tak jsme zavolali psovoda a našli jsme je ve stohu. Rychle jsme ten případ objasnili a myslím, že místní to ocenili.

Vyšetřoval jste někdy vraždu, kterou jste nakonec nevyřešil?

Ano, ta vražda se stala mezi Přerovem a Bochoří. Jeden člověk tam našel v polích mrtvou, nahou ženu. Někdo ji uškrtil. Zjistili jsme, že to byla kuchařka ze školky z Prostějovska a že před smrtí vařila na narozeninách jednoho muže guláš. Oslavovali to ve vesnici u Přerova a on ji pak zavezl do Přerova. Tam se pohádali a žena odešla pryč. Při vyšetřování jsme našli krvavé stopy, které vedly k benzince, a došli jsme k závěru, že ji vrah zabil na jiném místě. Tento případ není dodnes vyřešený. Vrah chodí po svobodě a nejhorší je, že to máte pořád v hlavě.

Mrzely vás takové „pomníčky“ hodně?

Měli jsme vysokou objasněnost případů, zhruba pětadevadesát procent, takže to štve, když se něco nepodaří vyřešit. Vzpomínám si, že Pražáci objasnili zhruba třicet procent vražd. Tam je to těžší, lidé tam přicházejí a odcházejí. Pražáci si z nás dělali legraci, že tady na Moravě máme blbé pachatele, a proto skoro všechno vyřešíme.

Vyšetřoval jste někdy vraždu, která se svou brutalitou vymykala ostatním?

Dodnes mě straší v hlavě jeden případ. Rodina z Olomouce s malými dětmi trávila dovolenou u přehrady Baška. Manžel se opil a s manželkou se pohádali. Ta vzala děti, a zatímco manžel vyspával opici, odjela domů. Jenže v Olomouci zjistila, že si zapomněla vzít klíče. Tak požádala známou, aby mohla být s dětmi u ní. Tam ale dostala záchvat schizofrenie a děti zabila. Šestiletá holčička měla třicet bodných ran, čtyřletý chlapec byl pobodaný méně, ale byl také mrtvý. Když jsme přijeli na místo, bylo to velmi nepříjemné. Hrůzný pohled. A matka nám vyprávěla, že zbavila svět mimozemšťanů. Vůbec si neuvědomovala, že zabila své děti. Odvezli ji na psychiatrii a velký šok pro mě byl, že odtud psala holčičce dopisy. Psala jí, kde má tašku do školy, barvičky a aby si to nezapomněla vzít, až půjde do školy. Když jsem to četl, byl jsem z toho dost vyvedený z míry.

Jak na to reagoval manžel?

Zhroutil se. Navíc, hrozné bylo, že ta žena pracovala ve školce. Když to zjistili rodiče, kteří měli v té školce děti, byli vyděšení. Nikdo nevěděl, že ta žena trpí schizofrenií.

Musí být hrozné oznamovat takové věci pozůstalým. Jak jste to prožíval?

Je to strašné, prostě to nejhorší. Vyhýbal jsem se tomu, vždycky jsem tam za sebe radši někoho poslal.

Měli jste nějaké instrukce, jak při tom postupovat?

Kluci, kteří tohle dělali, měli instrukce. Někdy, když to bylo hodně tvrdé, s nimi chodil lékař.

Jaké jste měl při své práci zkušenosti s médii?

Nepříjemnou jsem měl právě při případu těch dvou zavražděných dětí. Když jsem přijel na místo, byla tam už reportérka s fotografem z bulváru. Chtěli vyfotit místo činu. Nikdo tam ale nesměl, protože jsme čekali na techniky z Ostravy. Nejdůležitější je zajistit stopy, když se při tom něco pokazí, už se to nedá vzít zpět. Ta reportérka se vehementně domáhala vstupu, říkala, že bráníme tomu, aby čtenáři byli informováni. Řekl jsem jí, že je hyena, že je to neetické. Ona křičela, že mi to osladí a napíše o mně do toho plátku.

Vzpomenete si na jiný obzvlášť drsný případ?

V hlavě mně utkvěl případ poštovní doručovatelky. Ten se stal v Šumperku v devadesátých letech. Ohlásili nám, že už tři dny chybí pošťačka. Kluci z kriminálky zjistili, že každá pošťačka má přesnou trasu, kterou musí při roznášení pošty dodržovat. Šli jsme po té trase a zjistili, že u jedněch lidí poštu doručila, ale k sousedům už nedošla. Tak jsme si oťukli tu rodinu, kde byla naposledy. Měli třiadvacetiletého, trochu dementního chlapce. Mírně jsme na něj šlápli, zazpíval, a nakonec to pustil. Doručovatelky mají zakázané chodit k lidem do bytu, ale tahle udělala chybu. Nechala se od toho chlapce pozvat na kávu. On na ni dostal chuť a udeřil ji kladivem do hlavy. Potom ji rozřezal. Hlavu zakopal do polí, torzo těla měl v igelitovém pytli ve skříni a končetiny začal pálit v kamnech.

Jak jste vnímal vrahy?

Většina z nich brečí. Dochází jim, že to nechtěli udělat a je jim to líto. U těch hrůzostrašných vražd, třeba zavražděných dětí, jsem pachatele odsuzoval. Ale některých jiných mi bylo i líto, když jsme zjistili, co je k tomu dohnalo.

Stalo se, že vrah nelitoval svého činu?

Na Jesenicku v Písečné jsme řešili případ dvou mrtvých žen. Našli je zastlané v posteli a mezi nimi byl mrtvý jezevčík. Rozběhlo se pátrání. Zjistili jsme, že s nimi bydlel manžel jedné žen. Druhá žena byla jeho tchyně. Manžela jsme chytli na útěku v Havířově. Vyprávěl, jak ho ty ženské urážely, a že to byl s nimi nesnesitelný život. To potvrdili i svědci. Svého činu nelitoval, jen ho mrzelo, že zabil svého psa. Prý proto, aby těla neokousával.

Dá se říct, že vás práce kriminalisty bavila?

Bavila mě moc. Pokaždé to bylo něco jiného a pokaždé to byla mravenčí týmová práce. Měl jsem štěstí, že jsem pracoval v týmu erudovaných odborníků.