My zaměstnanci gumárny odd. značkovny np. Koh-i-noor, jsme si plně vědomi neobvyklého úsilí naší komunistické strany Československa k vybudování socialistické společnosti v naší zemi. Chceme se též podílet na uskutečnění tohoto krásného a ušlechtilého cíle.“ Pak podpisy šesti žen a slib, že budou plnit normy na 102 procent. Přirozeně při stoprocentní kvalitě.
To je jeden z dokumentů, které dokládají práci v budějovickém Koh-i-nooru před rokem 1989. Ženy, které v gumárně spadaly do stejné kategorie jako horníci, si tu psaly kroniku. Zachycuje jejich každodennost. Přípravu plánů, prověrky efektivnosti. „Budeme denně kontrolovat plnění plánu práce každého člena kolektivu,“ slibovaly.
Pracovat jako Stachanov
Práce na více než sto procent. Jeden ze symbolů komunistického experimentu v Československu. Do norem se muselo vejít všechno a maximální výkon požadoval systém nejen po lidech, ale i po zvířatech. Skot plní plán i v noci, hlásal jednou deník Jihočeská pravda.
Hrdinou byl Alexej Stachanov. Ukrajinský horník, který měl v roce 1935 překročit dokonce čtrnáctkrát stanovenou normu. V osmdesátých letech se na něj ale pomalu zapomínalo. „Pořád jsme si stanovovali nějaké cíle. Ovšem nebyly tak vysoké, abychom je nemohli zvládnout. Spíš se jen hrálo na to, že neustále něco zvyšujeme a zvyšujeme, i když to okolo nebylo moc vidět,“ vzpomíná například Marie Rousová, která před revolucí pracovala v mlékárně.
Budějovice byly městem řady továren. Jen namátkou: vedle Koh-i-nooru tu fungovala třeba Igla, která vznikla v objektech bývalé sirkárny. Tesla vyráběla součástky pro telefonní ústředny, stovky lidí živila slévárna nebo papírny. Dařilo se potravinářskému průmyslu – oblíbeným místem pro práci byly Jihočeské pivovary. Ve Vrbenské ulici vznikl areál Jihočeských pekáren, na Rudolfovské zase mlékáry. Dál fungovala například sodovkárna blízko zimního stadionu.
„V osmdesátých letech tam byla sodovkárna a pekárna. Vzpomínám si, že těsně po listopadové revoluci jsme si tam mohli chodit pro limonády přímo z výroby. Před branou stál kiosek, kde si lidé kupovali limonádu za dobrou cenu, výrazně nižší než v obchodě,“ říká Jan Schinko, který napsal o socialistické éře v Budějovicích knihu. Jmenuje se Když se psalo, co se smělo.
Nové továrny měnily podobu Budějovic. Na konci osmdesátých let už neexistovala řada rázovitých míst, které spolkly výrobní haly. V dubnu 1986 podle Jana Schinka například začala demolicí zahrádkářské kolonie příprava staveniště pro novou teplárnu v Novém Vrátě. Vznikl tu komín, který se tyčí do výše 160 metrů. „Je to nejvyšší komín v kraji,“ upřesnil Schinko.
Morálka na pracovišti
Lidé měli práci. Ale i jistotu, že o ni jen tak nepřijdou, což neprospívalo morálce. A tak někteří na stavbách kradli a stavěli si z odcizeného materiálu domy, jiní zase jen s rezervou přijímali nařízení, protože na ně nikdo nemohl. Když mě vyhodí, dostanu práci jinde, věděli prakticky všichni, kterým stačilo, že mají svou píchačku a nechtějí bojovat s režimem. Důležité bylo pracovat a hlídat si absence, aby se člověk nestal příživníkem, což mohlo skončit i vězením.
Atmosféru vystihuje jedno dobové přísloví: „Všichni mají práci. Přestože mají všichni práci, nikdo nepracuje. Přestože nikdo nepracuje, plán se plní na sto procent. I když se plán plní na sto procent, není nic k dostání. I když není nic k dostání, všichni všechno mají. Přestože všichni všechno mají, každý krade. Přestože každý krade, nikde nic neschází. Přestože nikde nic neschází, nikdo není spokojený. Přestože nikdo není spokojený, ve volbách hlasují všichni jednotně.“
*Jak jste žili před dvaceti lety vy? Napište nám na adresu redakceceskebudejovice@mf.cz. Nejzajímavější příběhy otiskneme.
