Vůně města: náměstí evokuje perník, Sady zase italské víno

Čich má vždycky pravdu. Dokonce vyvolává mezi lidmi zamilovanost, nebo odpor. Potvrzuje to i znalec vín – sommelier a spolumajitel vinotéky David Burian.
Odborník, který má na vůně zkoušky a certifikát, pro Sedmičku minulý týden prošel a očichal ulice a městské části. Budějovičtí hygienici ani inspektoři životního prostředí totiž detektor pachů nemají.
Hlavní náměstí kolem kašny je cítit kořenitou vůní. Burian je gurmán, pachy mu připomínají hlavně nápoje a jídla.
„Centrum města ovlivňují rozpálené plochy ulic. Pokud je zde dlažba a kašna, je cítit zemitá vůně, kterou vyzařují přírodní kameny,“ nasává vzduch Burian.
Náměstí mu dohromady evokuje vůni perníku. Do jeho středu se sbíhají pachy ulic s restauracemi, a do toho vůně jara. Květů šeříků a kaštanů. „Cítím omastek z kuchyní, kávu, zmrzlinu a ovoce. Právě perník je směsí koření a vůní,“ vysvětluje znalec.
Nepříjemný je průchod radnicí přes dvorek do České ulice. Do radničního atria vniká pach z větráku z veřejných záchodků v budově. Také z jídelny. Ulička propojující nábřeží Malše páchne kanály a močí. Za ní se ale otevírá jiný svět. Začíná lávkou na Sokolský ostrov. „Cítím tu dřevo, olej, přírodní impregnaci. Spolu s hladinou Malše, která je tu vždycky o několik stupňů teplejší než jinde, je to velmi příjemná vůně. Řeka tu pomalu proudí, ale nepáchne,“ hodnotí Burian.
Sokolský ostrov udeří do nosu odérem pampelišek, posekané trávy, jehličnanů i kryté plovárny. Je cítit písek z dětského pískoviště.
„Silice z jehličnanů vždy překvapí. Jsou výrazné jako vůně jalovcové a ovocných likérů bols. Tráva mi připomíná některé saláty a chřest. Také pampelišky. Nasekané se sezamovým semínkem a pokapané olivovým olejem jsou jemně nahořklé. Mísí se tu i vůně bezu, které jsou obsažené v některých červených španělských vínech značek Tempranillo,“ přivírá oči Burian.

Parfém přehluší kaštany

Dál směrem k Dlouhému mostu už není rozbor pachů tak půvabný. Postará se o to parkoviště, asfaltová cesta a soutok Mlýnské stoky s Vltavou. Stoka čpí splašky z města. Typická je vůně nábřeží Vltavy. Není ale tak zajímavá jako na nábřeží Malše, kde roste víc stromů. Je poledne a Dlouhý most páchne výfuky z aut. Po ránu je cítit bahnem z řeky. Zvlášť, když je mlha. Bývalá Zátkova vila voní mladým listím a mulčovací kůrou mezi keři. Husova třída je jednou z nejvíce páchnoucích ulic ve městě. Podepisuje se na tom hustá doprava a asfaltový povrch, který je pro nos protivný hlavně v létě. Naštěstí při chůzi směrem do centra města končí u parku. Silnice pokračuje kolem stromů ulicí Na Sadech. U zdravotní školy udeří do nosní sliznice skupina silně naparfémovaných dívek. Přehluší i kvetoucí kaštany a pámelník. Mladí lidé na lavičkách kouří. Podle Buriana právě některé lidské pachy ať umělé nebo přírodní, jsou nejmocnější ze všech.
„Sady mají několik fontán, což hodně přispívá k pohodě. Dřív mělo město víc zahrádek a zeleně mezi domy. Pro mě je po této stránce nejpříjemnější místo u velké fontány. Je tu vlhko, stín, dlažba a trávník,“ připomíná odborník na vůně.
Večer tu často voní doutnající konopí z ručně ubalených jointů. Do Sadů vydechují vzduch ulice, které do nich ústí. Česká, Krajinská, U Černé věže, Kněžská. Posílají ve větru připomínku jídelen a rychlých občerstvení. Bohužel znovu asfaltových ploch. „Když kvetou kaštany a bez, připomínají mi Sady bílé muškátové víno z Piemontu v severní Itálii. Jemně perlivé, osvěžující,“ zasní se Burian.
Česká ulice je podle Buriana nejvíc budějovická. Voní po kamenných zdech, vápenných omítkách, podloubích a starobylém vlhku. Nejraději ale čichává Černou věž. Je pro něj větší ikonou, než třeba Masné krámy. Ty vyzařují stopy podávaných jídel, zatímco věž je osobitá. Impozantní. Nezaměnitelná.
„Je to kamennou dlažbou okolo, masou zdiva a dřeva. Když si čichnu k otevřeným dveřím, proudí vnitřkem vzduch. Cítím v něm příjemnou vůni stáří. A železitou ze zvonů. Pro mě je to typická vůně Budějovic,“ míní Burian.
Některé vůně ho dojímají až k nostalgii. Třeba chůze kolem Koh-i-nooru. Ve vzduchu vnímá stopy po dřevu na výrobu tužek. Úplně zvláštní kategorií je pro něho nádraží plné odéru olejů, kolejnic, impregnací a nafty. „Mně se ten zápach líbí. Připomíná mi doby, kdy jsem jako dítě chodil po lávce nad seřazovacím nádražím k babičce,“ líčí somelier.
Podobné vzpomínky ale zmizely třeba u prodejny obuvi Baťa v ulici Karla IV. Místo typické kůže jsou tu cítit pryže a umělé hmoty. Příjemná je procházka po Senovážném náměstí, kde voní jehličnany rostoucí u muzea.

Hřbitov jako ryzlink

Typické pachy mají také místa dál od centra. Sídliště vyzařují prach a pach z aut, ale i panelové domy voní podle Buriana lépe než teplý asfalt. Dobře jsou na tom části sídliště Vltava nebo Šumava, kde už vyrostly stromy. Svěží je lesopark Stromovka. Kolem rybníku Bagr voní posečená tráva, pampelišky a květy. Jako vína z francouzké Provence.
Svérázný je hřbitov sv. Otýlie. Mísí se tu dřevo, kámen a kov. Na vše dopadá stín a vlhkost. „Jsou tu cítit německé ryzlinky, které mají ocelové tóny,“ říká Burian.
Po více než dvou hodinách potřebuje sommelier čas na odpočinek. Vůně se sice uchovávají v podvědomí, ale při jejich určování si musí čichové buňky odpočinout.
Podle Buriana se pachy mění nejen podle denní ale i roční doby. Také podle historie. Jinak než dnes voněly Budějovice před sto lety, kdy tu nabízeli zboží hokynáři a drobní řemeslníci. Nebo když tu místo aut jezdily koňské povozy.
„Právě vůně koní mi ve městě hodně chybí. Zpocená sedla, hřbety, ne každému je to ale příjemné. Škoda, že se už neobnovila koňská železnice. I některá vína mají těžký živočišný nádech. Třeba Chardonnay nebo Chateau z jižního Burgundska,“ uzavírá David Burian.