Hned tři ztracené ráje co by kamenem dohodil od chorvatského Šibeniku? Tohle není slogan, ale realita. Návštěvník se tam dostane do říše korálů i mořských hub a zažije výhledy, které by čekal snad jen v tropech. A to vše pohádkově snadno.
Tři taverny, dva kostely, přičáplá žlutá věž s hodinami a pár kamenných domů kolem přístavní zátoky. Jestli nějaké místo vypadá úplně bezvýznamně, pak je to ostrov Zlarin. Bývaly však doby, kdy se mu přezdívalo zlatý, i když zdejší bohatství bylo krvavě rudé. „Dnes udělám jeden korálový náhrdelník za pár dní. Pokud jsou jeho části kulaté, a ne jen přírodní a vyleštěné, tak samozřejmě o něco déle. Vybrousit okrouhlé plochy je těžší. V dřívějších dobách to však trvalo přes měsíc,“ zasvěcuje nás do tajů svého řemesla Miro Bešker a vypíná dýchavičnou stolní brusku, abychom se lépe slyšeli.
Jadranské korály
Přivézt si z cest nějaký ten suvenýr, jenž člověku připomíná prožité zážitky i lidská setkání, je vždycky příjemné. Kousek korálu ze Zlarinu však není jen připomínkou procházek po přímořské promenádě, která je prý se svými sto třiceti metry nejdelší ze všech chorvatských ostrovů, nebo skvělé chuti zdejšího chobotnicového salátu. Je to sonda do šestisetleté historie řemesla, za něž kdysi dokonce hrozily doživotní galeje. Aby unikli benátským strážím, museli Zlarinští vyplouvat na lov korálů o půlnoci a své zboží prodávat až na daleké Sicílii. Zároveň je to tradice, které se v podobě dvou malých rodinných brusíren podařilo na ostrově přežít dodnes.
„Dnes surové korály kupujeme. Koráli jsou totiž chránění zákonem a lidí, kteří mají licenci na jejich lov, je málo,“ pokračuje Miro. „Zpracováváme je však jako za starých časů, kdy zlarinští lovci spouštěli na provaze do hloubek kolem sta metrů velký dřevěný kříž zatížený balvanem a obalený sítěmi, do nichž se korálové keříky zachytávaly. Znamená to ruční čištění a leštění pomocí směsi, jejíž složení vám žádný brusič neprozradí. Přirozeně jsou totiž koráli matní, a nikoli tak lesklí, jak jsou lidé zvyklí ze šperků.“
V poslední době berou brusičům korálů výdělek levné napodobeniny vyrobené většinou z rozemletého vápence, plastu a z barviva. „Existují však způsoby, jak zjistit, že kupujete pravý korál. Když ho namočíte do kravského mléka, měl by trochu zrůžovět. A jestliže ho vykoupete v krvi, měla by na jeho povrchu zatuhnout. To imitace nedělají.“ Mít na krku nebo kolem ruky praUtajené klenoty Jadranu vý korál se zaručeně vyplatí. Podle starých legend přináší štěstí, lásku a sílu a zároveň chrání před potratem nebo třeba očarováním. Existuje však jedno okouzlení, před nímž vás neochrání stoprocentně — před nádherným uhranutím, jež vám způsobí malý prosluněný ostrov, který jako by do vod Jadranu spadl odněkud z minulého století a kde dva muži u stolních brusek zachraňují tradici starší než půl tisíciletí.
Ostrov na houby
Žena opřená do vesel, muž rozvalený na zádi člunu. Nevychovanost? Na ostrůvku Krapanj je scéna jako vystřižená z hospodského vtipu součástí staleté tradice. Zdejší hospodyňky se téměř odnepaměti budily asi tak ve dvě ráno, aby stihly doveslovat k polím na pevnině, obstarat je, odveslovat těch čtyři sta metrů úžiny zpátky na ostrov, zabezpečit domácnost i děti a vyrazit znovu na moře rybařit. „To ti není hanba?“ divila se prý stařenka pozorující z přístavního mola moderní mladý pár vracející se z městečka Brodarica na pevnině. Pohoršilo ji, že si slečna dovolila sednout a nechat veslovat svého nastávajícího.
Na počest ostrovanek se svaly jako z ocele se na Krapanji každoročně počátkem srpna v předvečer svátku Panny Marie Andělské, tedy nejdůležitějšího výročí z celého roku, pořádá prazvláštní lodní regata. Závodí se na tradičních dřevěných člunech a vesla v rukou svírají výlučně ženské posádky oblečené v tradičních krojích. Už nějakou tu dobu kolují po nejmenším obydleném ostrově Chorvatska s rozlohou sotva třetiny čtverečního kilometru nápady spojit ho s pevninou mostem. Místní však prozatím vždycky projevili úctyhodnou míru zdravého rozumu a smetli je se stolu. Božský klid bez aut a rámusu je jim zkrátka cennější než trocha pohodlí. Mezi pevninou a ostrovem navíc jezdí několikrát denně malý trajekt, takže kdo chce, může nechat ruce odpočívat.
Odhalené tajemství
Zničit atmosféru úzkých průchodů mezi tradičními kamennými domky by byl téměř zločin. V jedné z uliček navíc čeká odpověď na to, proč na sobě krapanjské ženy nechaly dříví štípat. „Místní spužvari museli co nejvíc odpočívat, aby zvládli své nebezpečné povolání. Byli díky němu slavní po celém Jadranu až k Řecku, mnozí z krapanjských mužů však při práci přišli o život,“ vypráví rodačka z ostrova Divna Gašperov Jurićová. A co spužvari vlastně dělají? „Loví z mořského dna houby,“ vysvětluje Divna a ukazuje velký exemplář druhu zvaného „sloní ucho“, který zdobí rodinné muzeum Žitak a jímž si Římané pro jeho měkkost podkládali kovové brnění.
„Ještě před sto lety se sběrem mořských hub živily čtyři stovky ostrovanů. Dnes na moře vyráží jen deset čtyřčlenných pracovních part,“ pokračuje Divna. Povolání, které bývalo zlatým dolem a učinilo z Krapanje kdysi nejhustěji obydlený ostrov Středomoří, málem zasadila poslední ránu výroba syntetických mycích hub.
„Pravou houbu naštěstí nic nepřekoná. Je jemná, výtečně saje vodu, a navíc obsahuje skoro patnáct procent jódu, takže sama o sobě působí jako přírodní dezinfekce,“ vysvětluje Divna důvod vzkříšení řemesla v posledních letech, kdy opět sílí poptávka po přírodních produktech.
Prazvláštní houbaři se musejí vždy půl roku potápět do hloubek kolem čtyřiceti metrů, takže je pro ně dekompresní nemoc větším strašákem než finanční úřad. „Krapanjští muži loví houby už přes tři století a před nástupem moderních potápěčských přístrojů to leckdy bylo buď, anebo. Vynášelo to však dost peněz, a proto jim jejich ženy odpouštěly všechny ostatní těžké povinnosti. Dokonce i dnes stojí kilo surové nezpracované mořské houby kolem sedmdesáti dolarů,“ podává Divna konečné vysvětlení zdánlivé neotesanosti ostrovanů.
Jadranský karibik
Na ostrově Kaprije čas plyne jako výtečný olivový olej, který se tu vyrábí — tedy rozvážně a beze spěchu. Kdo chce zdejší atmosféru poznat do dna, musí se prostě loudat s ním v plouživém rytmu chorvatského slova „pomalo“, jež se téměř zhmotňuje v tetelení vzduchu nad přístavním molem i rytmickém šplouchání vlnek, které se o ně tříští. A byla by velká škoda se tomu nějak vzpírat. Takových míst už zkrátka v Evropě moc není.
Jméno ostrova vzniklo z názvu rostliny kapary, jejíž poupata jsou v kombinaci s vinným octem a solí výtečnou pochutinou a která tu hojně roste. Gastronomická souvislost je více než přiléhavá už proto, že sem první obyvatelé před pěti staletími přišli pěstovat olivy a víno pro šlechtice ze Šibeniku. Pozdější nápor uprchlíků před tureckou agresí jim v tom vydatně pomohl, dnes však zdejší jedinou vesnici obývá jen stovka stálých obyvatel.
Na své kulinářské umění ale nezapomněli. V hrstce místních restaurací vykouzlí kuchaři z ryb a plodů moře pokrm bohů, k němuž přidají výtečné domácí víno. Kdo si chce večeři ugrilovat osobně, může si koupit čerstvé ryby přímo z paluby rybářských člunů v přístavu a další pevné i tekuté nezbytnosti nabízí jediný krámek se smíšeným zbožím. Na Kaprije funguje dokonce i pošta, což je na tak zapadlé místo docela slušný výkon.
