Koronavirová pandemie filmový průmysl načas zastavila, ne však zcela. I ve značně ztížených podmínkách se několik českých tvůrců rozhodlo natáčet včetně scenáristy Tomáše Baldýnského a jeho týmu, který pro Českou televizi v mimořádné rychlosti vyrobil seriál Láska v čase korony. „Jsem šokovaný, že jsme to dokázali. Bylo nás málo a neměli jsme možnost opravy nebo přetočení,“ říká v rozhovoru pro server E15.cz.
Jak vypadalo v praxi natáčení v nouzovém stavu?
Mělo to vývoj. Náš původní plán vycházel z hygienických předpisů a počítal s dálkově ovládanými kamerami. Herci by si vše nazkoušeli s rouškami, potom by kameramani opustili místnost, herci by sundali roušku, natočila by se scéna, pak se vydezinfikovala místnost a tak dál.
Jenže se ukázalo, že to slavné usnesení vlády zamezuje jakémukoli pobytu bez roušky mimo domov, v jakékoli situaci, i bezpečné. Ani člověk sám uprostřed Boubínského pralesa nesměl odložit roušku. Když jsme tohle zjistili, posunuli jsme natáčení o týden a přišli s konceptem takových průhledných krabic. Říkáme jim OPUHA – „ochranný prostředek umožňující hereckou akci“.
Ty krabice vlastně ironizují tu bláznivou situaci, do které jsme se jako celý národ dostali. A zároveň působí zajímavě na obrazovce. Když jsme je měli, už jsme nepotřebovali dálkově ovládané kamery, protože všichni na place byli chránění a mohli jsme točit standardně. Herci byli v krabicích, ostatní měli roušky.
Vzpomenete si, jak jste vymýšleli OPUHA?
V seriálu Ulice jsme viděli, jak vypadají herci v rouškách a jak zvláštně to působí na diváka. Navíc nešlo, aby roušky nosili lidé, kteří jsou podle scénáře doma. Nemohl jsem tam vložit dialog jako: „Proboha, ženo, buďme opatrní a nosme roušky všude.“
Tak jsme přes šílené konferenční hovory vymýšleli, co jiného. Štíty, které používají tlumočníci do znakového jazyka, nevypadají vtipně. Když jsem prohlásil, že hercům nasadíme na hlavu tubusy, to slovo začalo rezonovat. I když všichni říkali, že válec to být nemůže, já byl tím slovem posedlý.
Nakonec náš architekt navrhl průhlednou krabici, která mi přišla na pohled vtipná. Z prvního dílu máme fotku, kdy ti dva manželé leží zoufale na posteli a hlavy mají v OPUHA, a ta mě doteď rozesmává. Přijde mi to jako dokument doby. Kdybych psal nějaký článek, jaké to bylo za korony, přidal bych ji k němu jako ilustrační fotografii.
Seriál byl váš nápad. Nechtěl jste v nucené pauze přestat pracovat?
To úplně ne, práce jsem měl dost. Intenzivně připravujeme projekt, který se má točit až zadlouho, takže jsme mohli pracovat dál a omezení by nás nezasáhla. Ale vyděsilo mě, jak všichni zcepeněli, jen seděli doma, deprimovali se a báli.
Cítil jsem, že by se mělo něco udělat. Něco rozjet. V té chvíli se nedalo dělat téměř nic, ale já byl přesvědčený, že něco půjde, jen se to musí nějak vymyslet. Takže seriál vyšel spíš z obavy, abychom se nepřestali pohybovat jako společnost.
Při psaní jste se snažili, abyste byli aktuální, apolitičtí a laskaví – podle hesla Jsme v tom spolu?
Vysíláme tři týdny po odevzdání scénáře, což je šílená rychlost. Ale věděl jsem, že satiru nestihneme a ani se mi do ní nechtělo. Rozhodli jsme se vyprávět příběhy, které by se bez pandemie nestaly. Všichni jsme kvůli ní zažívali něco významně jiného.
A taky jsme hledali příběhy, které by šly natočit. Tak jsme přišli na postavy rozcházejících se manželů, kluka a dědka. Všude se často zmiňovali senioři, líbila se mi představa naštvaného dědka chyceného v pandemii. Tak to celé začalo. Dál si nic nepamatuju – a pak je najednou dneska.
Jak vznikal intenzivní časový harmonogram natáčení?
Věděli jsme, že to musíme udělat rychle, a navíc v České televizi, kde se obvykle věci dělají s rozmyslem a poctivě. Původně jsem chtěl mít mezi scénářem a vysíláním jen čtrnáct dní, ale vyšlo to tak, že máme týden na scénář, týden na natáčení a týden na postprodukci.
I tak to je nevídané tempo, nejen na Českou televizi. Vzniklo z tlaku, aby nám doba neutekla. Nepředpokládali jsme ale, že se všechno bude vyvíjet ještě rychleji. Stejně je vidět, jak nám události unikají, jak rychle se společnost mění, že vysíláme o něčem, co už si nikdo skoro nepamatuje. Ačkoliv Láska v čase korony je nyní z dramatiky ta nejaktuálnější věc, nepůsobí tak aktuálně, jak jsem doufal.
Odvysílána je polovina seriálu. Jak vypadá vaše práce teď?
Už máme dopsáno, uf. Šestý díl se teď dotáčí, pátý díl jsem už viděl ve střižně. Jsme na dohled od konce.
Byla to celé podnětná výzva, nebo spíše příliš stresu?
Pro mě to bylo rozhodně podnětné. Místo abych se dva měsíce stresoval, že na mě někdo zakašle, stresoval jsem se tím, aby ten seriál nějak dopadl. To mi přijde lepší, z toho je nějaký výsledek.
Myslím, že mě to hodně zatížilo takovým tím správným způsobem a semklo lidi, kteří na tom pracovali. Jsem vlastně příjemně šokovaný, že jsme to dokázali. Bylo nás málo a neměli jsme možnost opravy nebo přetočení, neměli jsme prostor pro jakýkoli problém.
Nebáli jste se, že časový tlak se projeví na kvalitě seriálu?
Věděl jsem, že tempo práce se odrazí na vzhledu. Nemyslím si, že bychom dělali něco pod úroveň, ale museli jsme natáčet v extrémně nevýhodných podmínkách.
Nesměli jsme mít na place dítě, takže syn manželského páru zůstává za dveřmi. Museli jsme točit v reálném domě, který nebyl optimální. Od začátku jsme věděli, že jdeme do velkých kompromisů. Plán byl vyvážit to aktuálností.
Taky jsme plánovali víc úvodů, kde bychom vysvětlovali svá omezení, jako je ten před prvním dílem, kde vysvětlujeme krabice na hlavách herců. Třeba bychom řekli, že když je Martin Myšička v poslední epizodě jinak ostříhaný a oholený než ve třetím díle, je to proto, že roztočil další seriál a musel změnit vizáž. Chtěli jsme brát do hry, že jsme seriáleček, který vznikl, abychom si udělali legraci z korony.
Během vzniku seriálu jste vyzvali veřejnost, aby vám posílala své příběhy z pandemie. Kolik jste jich zahrnuli do scénářů dalších dílů?
Používali jsme je jako inspiraci. Třeba příběh o tom, jak lidé začali žít v počítačových hrách a začali tam randit. Tak, jak byl napsaný, se nehodil k našim postavám, v zásadě bychom ho ani nedokázali natočit, protože nedokážeme naanimovat počítačovou hru. Ale použili jsme ho jako zárodek zápletky.
Řada zkušeností, které nám lidé napsali, se použít nedala, přestože byly vynikající, neměli jsme na ně figury. Ale bylo hezké sloužit jako taková terapie. Lidé nám psali, co je trápí, a bylo vidět, že se seriálu chtějí účastnit.
Ozývají se diváci i teď během vysílání?
Ne, myslím, že teď hlavně píšou, že už mají dost korony a jestli by Česká televize mohla vysílat i něco jiného. Náš svět je pandemií tak zaplněný, že si teď chtějí všichni odfouknout a zapomenout a zkusit žít jako předtím.
Máte pocit, že vás takhle zkušenost něco naučila?
Pořád si to ještě formuluju. Asi pro mne vyvstala otázka, zda má cenu kombinovat fikci a aktuálnost. Jestli podstata fikce vlastně není počkat si, až bude možné vše lépe zhodnotit.
Ale musím říci, že bylo skvělé na tom seriálu pracovat. Člověk měl pocit, že dělá něco důležitého, i když šlo o rychloseriál o tom, co se děje okolo. Myslíme si, že ČT má být odhodlaná být aktuální a vyjadřovat se k tomu, co se děje, nejen publicistikou a zpravodajstvím, ale i dramatikou. Takže jsem rád, že jsme Lásku v čase korony vymysleli.
