Paměť je základem počítače, zpočátku jejich vývoj ale docela brzdila. Průkopníci hledali řešení v relé, elektronkách a zpožďovacích trubicích. Pak přišel revoluční nápad využít k pamatování CRT obrazovky.
Za objev prvních použitelných počítačových pamětí, jakkoliv byl jejich princip z dnešního hlediska poněkud kuriózní, vděčíme druhé světové válce a především radaru, který byl v předválečném období horečně vyvíjen a zlepšován. Válka zkrátka významně urychlila vývoj elektroniky a tedy i počítačů a pamětí.
První monstrózní počítače, jako byl slavný Harward Mark I nebo Eniac, měly jedno společné – program nebyl uložen v paměti, ale buď na děrné pásce, nebo byl realizován propojováním logických modulů. Velice záhy se ukázalo, že toto je zásadní problém, který zpomaluje rychlost výpočtů.
Počítače samozřejmě nějakou tu paměť pro výsledky průběžných výpočtů měly. K její realizaci ale byly použity tehdy dostupná řešení – elektromagnetická relé a elektronky. Relé byla sice levná a relativně spolehlivá, ovšem pomalá, zato elektronky byly pro změnu velice drahé a rychlé, nicméně nespolehlivé. Vytvořit z takovýchto prvků paměť o nějaké smysluplnější velikosti bylo nemyslitelné. Problém musel být vyřešen jinak.
Jak vlastně takovou paměť vytvořit? Když pomineme jednoduchý princip spočívající v zapojení obvodů z elektromagnetických relé či klopných obvodů, kdy si každý takový obvod pamatoval 1 bit, byl zásadní problém, jak přimět nějaký elektronický prvek, aby si „pamatoval“ svůj stav aspoň po nějaký krátký okamžik. A aby bylo možné tento stav v případě potřeby zjistit.
Zatímco elektromagnetické relé či klopný obvod si svůj stav pamatují neustále, tehdejší výzkumníci přišli na princip pamětí, jejichž stav je sice třeba neustále obnovovat, ovšem na druhé straně byla taková řešení lacinější a nabízela podstatně větší kapacitu.
