Cesta po čajových plantážích patří k vrcholům návštěvy Srí Lanky. Centrální vysočinu ostrova protíná železnice postavená ještě za dob britské kolonie. Vlak se po kolejích vydrápe od hladiny moře až do výšky dvou tisíc metrů.
Z určité vzdálenosti tahle krajina vypadá jako golfové hřiště pro obry nebo nějaký rozlehlý Hobitín. Kopce potažené zeleným kobercem jsou typickou vizitkou Srí Lanky. Jde o čajové plantáže, kterými tropický ostrov pokryli v koloniálním období Britové. Plantáže dnes zabírají plochu přes 200 tisíc hektarů.
A tímhle zeleným mořem čajových keříků se donekonečna jako pilní broučci prodírají tamilské ženy, jejichž předky sem Britové kdysi navozili na práci ze sousední Indie. V současnosti pracují v čajovém průmyslu více než dva miliony lidí, tedy desetina celé populace. Cejlonskému čaji je 150 let Původně tu kolonizátoři experimentovali s pěstováním kávy, nakonec se ale vlhké a teplé podnebí ostrova osvědčilo jako ideální klima pro čaj. Britové v roce 1948 odešli, čaj ale zůstal.
Ostrov letos slaví 150 let exportu této komodity. Maličká země, která byla dříve nazývána Cejlon, je dnes čtvrtým největším vývozcem čaje na světě. Přitom má rozlohu jen asi jako Česká republika. Chvíli byla Srí Lanka dokonce světovou jedničkou, v posledních letech ale čajový průmysl trpí konkurencí z Afriky, Indie a z Latinské Ameriky. Dosud je nicméně cejlonský čaj považován pořád za nejčistší na světě, protože má minimální stopu po pesticidech či jiných chemických látkách.
Produkce na ostrově přesahuje podle asociace tamějších výrobců 320 milionů kilogramů čaje ročně. Do továrny na exkurzi Typickým rysem čajového průmyslu na Srí Lance je sympatický fakt, že tři čtvrtiny produkce zajišťují drobné místní farmy. Je to asi jako kdyby většinu českého piva vařily minipivovary. Kolorit fungování manufaktur si uchoval ještě starosvětskou atmosféru koloniálních časů.
Exkurze do továren je povinnou položkou v itineráři každého turisty, který na Srí Lanku dorazí. Typické manufaktury jsou na vysočině vidět na každém kopečku. Jsou to nepřehlédnutelné budovy, které vypadají asi jako něco mezi patrovou krkonošskou horskou chatou a venkovskou školou. Farmy jsou na ekoturismus dobře připraveny.
Exkurzi si lze buď domluvit kdekoliv ve městě u turistických agentů, mnohde je ale možné přijít i bez předchozího plánování rovnou do továrny a prohlídku si vyjednat přímo na místě. Stačí zaplatit malé vstupné a průvodce ukáže turistovi kompletní proces výroby čaje od sběru lístků přes jejich sušení a třídění až po závěrečné balení do pytlů. Ta první fáze, tedy sběr lístků, je stále ještě tvrdou ruční prací. Ženy tráví mnoho hodin na ostrém slunci, lístky házejí doslova za hlavu.
Na té mají přidělán sběrný pytel nebo koš. V císařské alchymistické kuchyni Na třídění a sušení lístků už má většina farmářů moderní stroje. Jsou na ně patřičně hrdí. Když se pracovník u stroje rozvášní a začne udivenému turistovi rychlou tamilštinou nebo sinhálštinou nadšeně vysvětlovat fungování nové třídicí linky, vypadá to asi jako scéna z alchymistické kuchyně ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař.
Mechanik rychle ukazuje na páčky a trubky a nesrozumitelně chrlí něco, co opravdu zní jako „paprťála, paprťála, chánua, chánua“. A nedá se zastavit, takže turistovi nezbývá než ve stylu Rudolfa II. s nejapným úsměvem přikyvovat a dělat, jako že rozumí. Každá prohlídka zahrnuje i ochutnávku vařeného čaje a na konci pochopitelně možnost koupit pár balíčků v podnikové prodejně. Je to dobrý dárek, který lze dovézt příbuzným zpátky do Česka. Čaj se snadno převáží, je to produkt pro Srí Lanku nejtypičtější, na ostrově ho lze pořídit levně a v neomezeném výběru z desítek kvalitních značek.
