Korozluky / Miroslav Perout se na první pohled nijak neliší od ostatních mladých mužů. Má dvě malé děti, manželku, práci a jako většina Mostečanů bydlí v paneláku. Jenže on je zámeckým pánem. Z ruiny v Korozlukách, obce pět minut jízdy od Mostu, dokázal vzkřísit klasicistní zámek, který letos slaví 235. výročí. „Někdo jde po práci na pivo, já jedu s rodinou makat na zámek. V Mostě to moc lidí neví. Jednou mi volal kamarád, který se to dozvěděl až z článku v novinách,“ říká skromně Perout.
Vítaní hosté
Nejde o soukromé honosné sídlo, kde by si rodina užívala život za kamennou zdí. Perout je rád, když na zámek chodí lidé. „Asi k přestěhování jednou dospějeme, ale zatím si užíváme komfort bytovky, kde otočíte kohoutkem a teče teplá voda,“ vysvětluje Perout. Občas na zámku přece jen i s rodinou přespí. „Nejdřív jsem nocoval v jediné místnosti, kde byla okna a dveře. Teď už máme v podkroví kastelánský byt. Můžeme místo v 2+1 v paneláku bydlet v 2+1 na zámku,“ směje se mladý muž.
Zatím jsou na zámku k vidění předměty ze starých mosteckých kostelů a zámeckých interiérů 18. a 19. století. „Podařilo se nám sehnat soupis vybavení, které tu bylo. Řada věcí je třeba na Sychrově nebo v mosteckém muzeu. Teď jednáme o jejich zapůjčení,“ vysvětluje Perout. Pro návštěvníky připravuje s lidmi z občanského sdružení Divadlo nad Labem, které vede herec mosteckého divadla Jiří Kraus, i s oběma mosteckými liduškami řadu kulturních akcí. Letos jich bude požehnaně i díky tomu, že také obec slaví 685 let od založení Korozluk. Tou nejbližší bude 30. května Divadelní festival a dětský den nazvaný Živá zahrada.
Řízení osudu
Je to patnáct let, co mladý architekt koupil torzo zámku, ze kterého zůstaly jen obvodové zdi. Potomek původních majitelů rodiny Richterů dosud žije. Když se v 90. letech přijel na svůj majetek podívat, nebylo mu do smíchu. Řekl, že takovou ruinu zpět nechce. „Jsme s ním v kontaktu. Podařilo se nám získat i rodinné fotografie, které teď chceme na zámku vystavit,“ předkládá své plány Perout.
„Něco mě sem vždy táhlo. Je to jako řízení osudu. Kamarádka mé ženy říká, že jsem v minulém životě musel být místní tyran a teď si to tu musím odpracovat,“ zavtipkoval Perout.
Osud ale přece jen chtěl, aby se do Korozluk dostal. Jeho otec pracoval na statku pod zámkem a malý Perout si s dalšími dětmi představoval, že zarostlá zřícenina je zámek Šípkové Růženky, kterou mohou osvobodit. O pár let později, když byl na střední škole, jeho pohled často zabloudil k zámku z protějšího kopce, kde s otcem opravoval v garáži veterány.
V té době přijel do Mostu televizní štáb natáčet pořad z regionu. „Točili o tanečním klubu Václava Hofmanna, kam jsem tehdy s klukama chodil. Střídali mezi sebou černou košili a kalhoty pokaždé, když jsme měli být v záběru. A hned potom jel štáb točit do Korozluk, a tak jsem se dozvěděl, že je bez majitele,“ poznamenal Perout .
Cesta za snem
Ohromné nadšení mladého studenta stavební fakulty hnalo vpřed. Měl sen, a tím bylo zámek Korozluky vzkřísit. Když zjistil, že je na prodej, nečekal a začal si vyřizovat veškeré potřebné papíry.
„Měl jsem plnou hlavu ideálů. Přišel jsem na pozemkový fond, ať mi prodají zámek. Paní se na mě usmála, řekla, že jsem desátý a kdo přijde první se všemi papíry, ten ho dostane,“ líčí Perout.
Dva měsíce papírování
Zatímco velké firmy si na vyřizování najaly právníky, kteří o vše žádali e-mailem, on sedl do auta, přijel kamsi na úřad a vysvětlil paní, že na to nemůže čekat deset dní. Občas někde strávil celý den, ale trpělivost se vyplatila. Po dvou měsících od první návštěvy donesl na úřad štos papírů a v lednu 1995 se stal zámeckým pánem.
Štěstí při něm stálo i dál. Na škole ho podporovali profesoři a odkázali jej na další odborníky. „Hodně mi dalo, že jsem byl na škole právě v Budějovicích. Jako člověka, který vyrostl v paneláku, mě v Mostě nemělo co formovat. Profesoři nás brali do Telče, Českého Krumlova a dalších okolních měst, která mají úžasnou atmosféru,“ pochvaluje si stavitel. Základ ale dostal už od rodičů, kteří jej jako dítě brali o prázdninách na různé hrady a zámky.
Nelitují ani dluhů
Ne všechno šlo ale hladce. Postavit z ruiny znovu stavbu ve stylu italské neorenesanční vily, to chce značné úsilí a taky plno peněz. „V devadesátých letech byli všichni plní euforie, každý mi říkal, ať si požádám o dotaci. Vypracoval jsem projekt na novou střechu za půldruhého milionu korun. Odnesl ho na okresní úřad a dostal šedesát tisíc korun. V tu chvíli mě napadlo, že je asi něco špatně,“ povzdechl si Perout.
Neměli ani na rohlík
Další rok získal sto dva tisíc korun. I přes slušné dotace od státu trvala obnova zámku patnáct let. Během nich Perout dostal několikrát rodinu do svízelné situace. „Kolikrát nás živila moje maminka z platu švadleny v Triole v Horním Jiřetíně. Také už vím, že je lepší si půjčit peníze od cizích lidí, než působit dusno v rodině,“ má zkušenosti zámecký pán.
O ně se může podělit i s dalším nadšencem, Vladimírem Lažanským a jeho manželkou Marcelou, kteří vlastní zámek Chyše. „Jednou jsme všichni společně seděli a Marcela se mě zeptala, jestli jsme se také už ocitli ve chvíli, kdy jsme neměli ani na rohlík,“ vypráví Perout. A že měli kolikrát chuť vše vzdát? „Tehdy jsme se vzájemně podporovali a dodávali si kuráž,“ dodává zámaecký pán Perout.
