Zámek, který sloužil jako kravín a zemědělský sklad, ožívá svatbami a divadlem
V Česku působí desítky lidí, kteří si dali za úkol vrátit život zchátralým zámkům, hradům a jiným historicky cenným nemovitostem. Jsou mezi nimi restituenti i noví investoři. Web E15.cz mapuje ve svém seriálu jejich mnohdy obtížný boj za záchranu památek, které by se jinak proměnily ve zbořeniště. Další zastávkou je zámek Úholičky, který již téměř dvacet let opravuje Petr Svoboda s rodinou.
Do doby, než v roce 2002 zdědil zanedbaný zámek v Úholičkách nedaleko Prahy, pracoval Svoboda na vysokých manažerských postech v největších farmaceutických firmách v Británii a ve Finsku.
„Zdědit historickou budovu je velký závazek a mnohdy to znamená úplně změnit kariéru, což se do určité míry stalo i mně,“ vzpomíná. Roku 2002 však byl zámeckým pánem mírně řečeno v uvozovkách. Jako dědictví převzal zarostlý zámecký park a zanedbané nemovitosti.
„Park tvořila neproniknutelná bezinková džungle a zámek drželo pohromadě několik tun betonu. Na druhé straně je ale třeba říci, že asi jen díky této necitlivé betonové invazi tady dnes můžeme sedět, jinak by už zámek dávno byl na seznamu zaniklých památek,“ hodnotí podobu, v níž nemovitost před necelými dvaceti lety převzal.
Návrat do minulosti
Zámek a přilehlé budovy měly v minulém století smůlu i částečné štěstí. Po konfiskaci v roce 1948 a následném převzetí ministerstvem zemědělství sloužily státnímu statku. Přízemí a sklepy se tak postupně plnily harampádím a močůvkou.
„Roku 1949 převzaly zámek s přilehlými nemovitostmi Československé státní statky a v roce 1952 to vše bylo v souvislosti s pozemkovou reformou převedeno na Jednotné zemědělské družstvo v Úholičkách, které obývalo přízemí a sklepy. V dalších částech zámku byl zřízen místní národní výbor,“ připomíná historické peripetie Svoboda.
Zhruba po necelých deseti letech svitlo nemovitosti zdánlivě na lepší časy, když zámek převzalo Národní technické muzeum, které tam chtělo vybudovat depozitáře. Začala tak rekonstrukce ve znamení betonu, železných futer a devastace původního stavu.
Situace se začala obracet po dalších třiceti letech, kdy Milena Joklová, dcera původního majitele Vladimíra Wohanky, roku 1991 na základě restitučních zákonů požádala o navrácení úholičského statku, polností a zámku. Výsledku vleklého restitučního procesu se ale nedožila.
Vleklá restituce ruin
Návrat majetku se protáhl na jedenáct let, které pro už opuštěný zámek znamenaly výrazné prohloubení devastace. Zloději odnesli vše, co šlo. Vytrhali elektroinstalaci, vylámali pískovcové zábradlí na terasách, vysekali kovové zábradlí na schodišti i vstupním mostku a odnesli i vyřezávané portálové dveře.
„Restituce byla definitivně vyřízena až roku 2002 a zámek byl Národním technickým muzeem předán mně, závětnímu dědici. Paní Joklová byla dlouholetou blízkou přítelkyní mojí babičky Kristy a vzhledem k tomu, že neměla potomky, odkázala veškerý majetek mně,“ popisuje Svoboda přerod z farmaceutického manažera na zámeckého pána.
Po převzetí se zaměřil na zámecký park a začal mýtit změť bezinek a křovisek, aby park uvedl do dnešní podoby, kdy se mezi stromy a kvetoucími keři konají například svatby. Další tradicí, kterou se v zámeckém parku podařilo po více než šedesáti letech obnovit, jsou dožínky. Za zmínku stojí i kulturní aktivity, výstavy a koncerty v zámeckých prostorách, jejichž součástí je i sál loutkového divadla.
„Zámecká brána se veřejnosti otevřela v květnu 2013. Od té doby jsme v rekonstrukci pokročili, takže dnes už větší část přízemí užívám jako prostor pro práci a přijímání návštěv. S rodinou v areálu od roku 2004 i bydlíme v zadní části parku v budově bývalé laboratoře ke šlechtění cukrovkového semene,“ popisuje Svoboda. Peníze na rekonstrukci přitom získává z pronájmu polností, které zdědil s budovami. Kolik už do rekonstrukce vložil, lze podle něho propočítat velmi těžko.
Nová role zámeckého pána Svobodu přesto pohltila. Kromě prací na panství se angažuje v Asociaci majitelů zámků a hradů, jejímž je viceprezidentem, a čerstvě ukončil rekvalifikační kurz, který z něj učinil diplomovaného památkáře.
„Snažím se areálu postupně vdechnout život a najít pro něj smysluplné využití,“ hodnotí své poslání.
