Mostecko, Chomutovsko / Žádná z nich netoužila pokariéře v uniformě. Ať už záchranářka, strážnice nebo policistka. Z jejich vyprávění o každodenní práci je slyšet radost a odhodlání. Přestože většina lidí očekává ve stejnokroji muže, ony snesou srovnání.
Porazí i muže
U policie ani městských strážníků se nebere ohled na to, zda obléká uniformu žena nebo muž. Pravidelně musejí procházet fyzickými testy. Požadavky jsou úplně stejné.
„Lehy sedy, kliky, dvanáctiminutový běh. Nedělá mi to problém, sportuji. Účastním se i krušnohorského maratonu. Hlavně kolo si užívám,“ usmívá se policistka Zdena Černá. Devětačtyřicetiletá černovláska se může pyšnit, že při testech na kole poráží své mladší kolegy. Přitom se jako dívka viděla ve slušivém kostýmku jako úřednice. Nakonec se jí přestava částečně splnila. Po mateřské usedla ke kancelářského stolu u policie v Litvínově. Před devíti lety ji zlákala práce pořádkové hlídky.
Když má říct, co se jí na práci u policie nejvíc líbí, volí bez zaváhání dvě věci. „K policii jsem nastoupila v říjnu 1982. Všichni kolegové, kteří byli v mém věku, kvůli rentám odešli. Teď tu jsou samí mladí lidé, a to je moc příjemné,“ poznamenává policistka. Druhým důvodem je neustálý kontakt s lidmi. Litvínov není velkoměsto, proto ji mnoho lidí zná. Zastavují ji s dotazy a problémy přímo na ulici. „Pořád pracuji s lidmi. Taková aktivita udrží člověka dlouho mladým,“ vysvětluje Zdena Černá.
Zná dětské prostituty
Stejně jako Zdenu Černou přivedla i strážnici Ilonu Kozlovou k uniformě otázka, co dělat po mateřské. Jemná čtyřiatřicetiletá blondýna chtěla k celníkům, jenže ti tehdy končili. Zamířila tedy mezi strážníky do Prahy. Na službu v ulicích hlavního města nedá dopustit. Zároveň by ale některé zážitky radši zapomněla. „Jeli jsme na hlášené přepadení drogerie. Muž, který to tenkrát udělal, si k sobě vzal teprve třináctiletého chlapce z pasťáku. Nutil ho krást, už takhle mladý se živil prostitucí,“ vypráví Kozlová.
U pražských strážníků nechala i pohár ze střelby pistolí. Její úspěch v soutěži si protiřečí s nechutí použít střelnou zbraň ve skutečných případech. Ilona Kozlová je šťastná, že nikdy vystřelit nemusela. „Když jsme šli do bytu plného feťáků, dávala jsem si pozor, abych neměla prst na spoušti,“ vzpomíná strážnice.
V Mostě má příjemnější povinnosti. Je manažerkou prevence. Vymýšlí projekty jako jsou kurzy sebeobrany pro úřednice, kukátka a řetízky na dveře pro důvěřivé důchodce. A hlavně neustále varuje před nejrůznějšími nebezpečími děti a mladé lidi.
Chtěla být sochařkou
Jako na anděla se dívají lidé na záchranáře, když potřebují pomoc. Výjezdová sestra Jitka Chvátalová však nepřichází v bílé, ale v nepřehlédnutelné červené. Společně s kolegy v sanitce je prvním, kdo může zraněným zachránit život.
Přitom představy o její budoucnosti směřovaly do oblasti umění. „Chtěla jsem být sochařkou. Také jsem hrála na klavír. Ale rodiče si přáli, abych si zvolila něco, co má budoucnost,“ vrací se do doby dospívání jednapadesátiletá Jitka Chvátalová. Zvolila si studium na všeobecnou sestru. „Vyhovuje mi, že jsem často v terénu. Skvělé vybavení vozu a nutnost se rychle a správně rozhodnout je to, co mě láká,“ vysvětluje záchranářka.
Odměnou za její práci jsou informace, že se zraněný člověk opět postaví na nohy a může sportovat. Zaměstnání záchranáře nepřináší jen výhry. „Někdy už nejde pomoci. Na smrt si nezvyknete. Vždy zatím vidím i rodinu, které se dotkne. Pak je nejhorší, když jedeme třeba na diskotéku. Lidé jsou opilí, někdy agresivní. O životě rozhodují první minuty. Občas se musíme potýkat s tím, že nás lidé nechtějí ke zraněnému pustit,“ upozorňuje výjezdová sestra.
Potřebovala umlčet
Ne všechna povolání mohou ženy vykonávat. I přes značnou emancipaci. Mezi profesionálními hasičskými sbory by lidé ženu těžko hledali. Jedině v kanceláři. Příslušnice nežného pohlaví si ale obvykle najdou řešení. V případě Kariny Jindrové v týmu dobrovolných hasičů ve Strupčicích na Chomutovsku.
Tato žena přitom netoužila likvidovat oheň proudy vody. „Manžel byl pořád na nějakých schůzích. Aby mě umlčel, přihlásil mě do družstva,“ popisuje příchod první hasičky mezi strupčické dobrovolníky. Je tomu už třicet let.
Její začátky ale nejsou spojené se zachraňováním majetku. Chodila na brigády, aby si hasiči za vydělané peníze mohli pořídit nějaké vybavení.
Nebyla ale dlouho sama. Muži získali do družstva své polovičky další lstí. „Připravili pro nás oslavu Mezinárodního dne žen. Pak všem dali přihlášku, a tak vzniklo strupčické družstvo ženských,“ směje se Jindrová. Od té chvíle braly ženy svou pozici vážně. Na nedalekém jezeru trénovaly útok, aby se připravily na soutěže v požárním sportu. Publikum měly široké, od dětí po dospělé chlapy. „Největší legrace byla, když se něco nepovedlo. Na jedněch závodech nechtěně zlily rozhodčího od hlavy až k patě. Byla pořádná zima,“ vzpomíná hasičská veteránka.
Protože děti nevydržely dlouho jen koukat, brzy Jindrová trénovala dětské družstvo. Kolikrát se stalo, že mezi mladými dobrovolníky bylo více dívek než chlapců. „Dnes jsou z těch holek mámy. Po revoluci oddíl začal upadat, ale před dvěma roky přišli kluci, že chtějí začít trénovat. Tak proč bych jim nepředala to, co znám,“ uzavírá čtyřiašedesátiletá energická dáma.
