Když před měsícem desetileté vládní dluhopisy USA mířily k výnosu tří procent, krve by se v investorech nedořezal. Utažení měnových podmínek a umíráček éry levných peněz rezonovaly hlavami, či přesněji peněženkami, investorů.
Přetočme ručičky hodin do současnosti. Fed už drží palec na pomyslné spoušti vyšších sazeb, dluhopisy opětovně atakují „děsivou“ hranici tří procent. Připočtěme vše, jen ne idylku ve vztazích západních mocností či koalici v Itálii pevnou jako sklo a položme si otázku: Proč jsou trhy tentokráte tak klidné? Pragmatická odpověď lepšího stavu věcí je s ohledem na výše uvedené ze hry. Pak ale nezbývá než krutá pravda. Trhy chybovaly.
Proč k rozkolu vlastně došlo? Příčinu lze hledat v něčem, co lze označit souhrnným pojmem emocionalismus. Pro investora je těžké oddělit objektivní výsledek (zisk/ztráta z pozice) od výsledku subjektivního (pýcha, reputace). Snadno tak podlehne vábidlu rychlých zisků, obecným obavám či argumentům podporujícím jeho vidění světa.
Peněžní ztráta, ušlý zisk či šance zazářit se stávají prostředkem, jak živit představu výjimečného člověka. Jenže ego není pragmatické. Snadno nás svede na scestí lemované chybnými rozhodnutími. Jedním takovým je opouštět pozice ve snaze chytat emotivní výlevy ostatních účastníků trhu. Když si to odpustíme, můžeme uspět.
Vedle tendence přestřelovat má trh ještě jednu typickou vlastnost – adaptaci. Podobně jako živé organismy, i finanční trh přizpůsobuje své chování zkušenostem a prostředí. Pokles cen akcií způsobený obavami z inflace tak přepíše do paměti jako chybný.
Při dalším setkání s „cenovým predátorem“ bude vhodně adaptován. Co z toho plyne? Existují okna, kdy trh není efektivní a investor toho může využít. Aby ale uspěl, musí na otěžích udržet vlastní ego. A to není legrace.
Autor je analytikem České spořitelny
