Během léta ne úplně mediálně rezonoval tehdy zveřejněný a Eurostatem zpracovaný aktuální žebříček evropské ekonomické vyspělosti. V něm Česká republika pronikla do první poloviny unijního pelotonu, zaujímajíc společně s Itálií 12. příčku. Ekonomické následky pandemie s podobou žebříčku prudce zatřásly. My patřili mezi ty šťastnější a během svízelného roku 2020 nepřestali v evropském srovnání konvergovat, zařazeni do skupiny těch, které kovid nedostal na kolena.
To by nás nemělo uchlácholit. Ale mohli bychom se už začít pomalu mentálně přenastavovat a přestat sami sebe považovat za druhořadé a málo schopné chudáky. A tento nový mindset využít k přiblížení první desítce. A to nikoliv samoúčelně; onen posun by byl toliko odrazem a potvrzením našich schopností vykonávat ekonomické aktivity, dále zlepšující naši prosperitu a blahobyt a představující rozdílové faktory pro to, aby se i kvalitativní parametry našich životů blížily kontinentálním špičkám.
Co by měly tyto kupředu nás sunoucí aktivity v současnosti představovat? Ať se nám to líbí nebo ne, jsou skryty v bohatém nabídkovém menu evropské zelené dohody. Tu bychom neměli furiantsky a prvoplánově odsuzovat, nýbrž ji racionálně vnímat jako příležitost posilující naši konkurenční výhodu v naší silné disciplíně, tedy v průmyslu.
Dodejme: v inovativně modernizovaném průmyslu. Ve vývoji, aplikaci, výrobě a prodeji technologií pro čistou mobilitu a energetiku, průmyslovém zpracování odpadu, využití obrovských stavebních kapacit pro renovační vlnu či v přizpůsobení zemědělství a potravinářství novým kvalitativním parametrům.
Napřímíme-li na tuto cestu veřejné i soukromé finanční zdroje, nemělo by zůstat aktuální dělené dvanácté místo v Evropě naším maximem.
