Existuje mile romantická představa, že se obecní věci na menších vsích nejlépe řeší v hospodě. To sehnat, tamto probrat, sjednat odvoz nebo bagr, vyřešit menší i vážnější problémy, a nemusí jít hned o tak vyhrocené situace, jako když rada starších rozhodla, že je třeba zabít Sekala. V hospodě. U piva.
Jenže český venkov začíná připomínat spíš restaurační pouště. Vzdálenosti od jedné k druhé se prodlužují, celé dlouhé oblasti jsou neobsluhovány. Může za to několik po sobě jdoucích ran: nejprve zákaz kouření a zavedení EET, pak dva roky s covidem, během kterého se čeští spotřebitelé naučili pít doma a na zahradách. A kdo z restauratérů přežil uzavření provozoven, čeká ho teď boj s rostoucími cenami energií i zboží a klesající ochotou domácností utrácet. Prostor pro zisk, který je na malé vsi už tak hluboko pod úrovní minimání mzdy, jak pro deník E15 připomněl prezident Asociace hotelů a restaurací ČR Václav Stárek.
Autor těchto řádek má, řekněme, „místní znalost“ v oblasti kolem severočeského Úštěku, dříve zapomenuté a dnes znovu objevené turisty. Příklady z několika obcí na pomezí Českého středohoří a Kokořínska trend potvrzují a zároveň ukazují cestu, po které se vydaly ty hospody, které dokážou prosperovat.
Z městečka dojedete nejdřív na Ostrou, kde funguje restaurace-kavárna. O víkendu je obležená turisty, majitelka to nedávno komentovala slovy „něco mezi Václavákem a Woodstockem“. Turisté objevili nedávno zrekonstruovanou kalvárii se známými věžičkami a výhledem na sopky Středohoří. Čili víkendový nárazový zájem. O vesnici dál, na Skalce, jsou hospody tři a uživí se všechny. Skalka je vstupní bránou do Roverských skal, oblíbeného místa rodin, trampů, cyklistů a houbařů. V Rašovicích se dřív pilo „u krámu“, už tam není. Hospoda už není vedle v Domašicích ani v Kalovicích. V Robči byly dvě, stejně jako ve Velkém Hubenově, funguje nárazově jediná. O vesnici dál mlýn s malým vlastním pivovarem, hospodou a s ubytováním. V Radouni hospoda funguje jako „vedlejší efekt“ vietnamského obchůdku. A tak dále, to všechno na nějakých patnácti kilometrech cesty.
Nereprezentativní vzorek ukazuje, že vesnická hospoda jako taková, kam by chodili místní za kulturou a drby, z českého venkova mizí. To, co funguje, je v turisticky vyhledávaných místech. Případně českou pivní vesnickou kulturu živí vietnamské krámky, které často plní i funkci náleven. Potvrdil to i průzkum pro Plzeňský Prazdroj, podle něhož za poslední tři roky z míst do pěti tisíc obyvatel zmizela každá osmá hospoda.
Nedávno se objevily nápady zapsat českou pivní kulturu na seznam světového dědictví UNESCO. Nápad sám o sobě by jistě velkým restauratérům, zejména v Praze a dalších velkých městech, přinesl pěkné marketingové a obchodní možnosti. Ještě víc lidí by jezdilo do Česka za pivním dobrodružstvím, ať už má živelnou opíjecí nebo třeba poznávací podobu. Na malých obcích mezitím budou dál mizet tradiční hospody se sálem a zábavou, pivaři se budou dál přesouvat na zahrady nebo popíjet lahváče u krámu. Česká pivní kultura jako marketingový konstrukt možná ještě žije, na vsi ale vymírá. Což by mohlo být jedno, vždyť je to přece „jenom byznys“. V malých obcích to ale bude znamenat další ránu pro už tak rozvrácenou sociologickou a ekonomickou strukturu.
