Digitální peníze centrálních bank se z oblasti teoretických diskuzí přesouvají do reality. V eurozóně jde o posun dost reálný, neb navrhovaná změna pravidel „Single Currency Package“ by skutečně umožnila ECB digitální euro zavést. Technická část projektu je již mnoha centrálními bankami po celém světě podrobně prostudována, někde běží i pilotní projekty. Zásadní je ale „politické“ a právní rozhodnutí se touto cestou vydat.
Existuje mnoho důvodů, proč vznik platidla, které vydá centrální banka, ale které nebude „z papíru a kovu“, může dávat ekonomický smysl. Pro centrální banky je to cesta k uchování „obvyklé“ bilance a tím i možnosti dosáhnout zisku. Klesající váha oběživa v ekonomice totiž může vést k tomu, že bezúročná pasiva (bankovky a mince), které zajišťují výnosnost bilance centrální banky, budou nahrazena pasivy, za která bude centrální banka platit úrok. A situace, kdy by centrální banky nejen netvořily zisk, ale naopak vytvářely ztráty, by mohla být častá.
Oběh fyzických peněz je nákladný
Ale hlavní je celospolečenská ekonomická motivace. Ač se o tom mnoho nemluví, oběh fyzických peněz je nesmírně nákladný. Neustálé, nákladně hlídané převážení, kontrolování a počítání bankovek není samozřejmě zdarma, stejně jako tisk těch nových a likvidace starých. Ilustrace toho jsou náklady pro firmy, které s hotovostí pracují a část těchto nákladů nesou, ač to není zdaleka náklad jediný. Podstatné snížení (či dokonce odstranění) těchto nákladů umožní snížit ceny a uvolnit prostředky pro smysluplné investice.
V neposlední řadě má spousta lidí za to, že digitální peníze vlastně už má. A vyhovuje jim to. Míní tím platební karty, jejichž využití stále roste. Bezpečnost těchto „peněz“ však stojí na solventnosti jejich banky, nikoli na bance centrální. Stejně tak je hladké „fungování“ založené na bezpečnosti technologie, kterou mají pod kontrolou soukromé firmy, v některých oblastech až v oligopolní tržní pozici. A oligopol není ani moc bezpečný a jistě ne levný (v Evropě navíc často zaznívá argument, že díky neevropskému původu dominantních firem v oblasti „plastových peněz“ tím Evropané o „své“ peníze přicházejí). A existují i hypotetická bezpečnostní rizika.
Myšlenka, že by člověk mohl mít možnost používat místo bankovek a mincí jinou formu velmi bezpečných, centrálně bankovních „digitálních“ peněz (asi nejsnazší je si to představit jako aplikaci na telefonu, „nabitou“ z účtu v bance či převedením části platu), které budou velmi široce a jednoduše přijímané a poslouží k bezplatným platbám, zní tedy dobře.
Centrální digiměna může spustit krizi komerčních bank
Existují samozřejmě i slabá místa, na která upozorňují odpůrci této úvahy. A nebylo by dobré je podceňovat.
Prvním je otázka, jak daleko má jít „produkt“, který de facto konkuruje za státní peníze tomu, co nabízejí na trhu soukromé banky a finanční instituce. Nejde o nic menšího než o to, že pokud by centrální banky postavily opravdu dobře fungující komfortní digitální měnu, třeba včetně úroku na zůstatek, mohly by odlákat velké množství peněz z komerčních bank. V první fázi (nebo někdy nahodile) by to mohlo vyvolat až likviditní krizi bank, dlouhodobě pak nedostatek vkladů na financování úvěrů.
S tím souvisí i otázka, jak by fungování projektu bylo hrazeno a jaký by digitální peníze měly vztah ke stávající infrastruktuře „plastových“ peněz. Předpoklad, že platby by byly pro plátce i příjemce zdarma, je samozřejmě znepokojující pro firmy, které stojí za dnešní infrastrukturou, a to bez ohledu na to, že by pro komerční banky bylo další snížení hotovosti spíše ekonomickým přínosem. Samotný koncept „zdarma“ pak nese otázku, kdo jeho realizaci svými penězi zajistí a jak.
Část veřejnosti si přeje anonymní peníze
Druhým, ještě hůře řešitelným problémem je „nedůvěra“ části společnosti k anonymitě těchto peněz. Protože bankovky přece jen jistou míru anonymity legálně zajišťují. U části lidí jde o racionální kalkul spojený s praxí krácení daní, které hotovostní ekonomika umožňuje, jinde to je obecná a silná nedůvěra ke státu.
První z problémů se dá částečně vyřešit jasným „vykolíkováním“ prostoru, který by byl pro digitální měny vyměřen tak, aby dopad na tržní prostředí nebyl velký. Zahrnuje to jak omezenou funkcionalitu, tak limit pro možnou velikost peněženek. Zejména maximální výše stavu digitální peněženky (v řádu jednotek tisíc eur) by měla bránit nadměrnému negativnímu dopadu na banky. Skeptik ale může dodat, že každý limit či omezení se dají změnit, a tak nejde o řešení zcela pevné. Složitější je asi dosažení „bezplatnosti“ a riziko, že centrální banky, které si, obrazně řečeno, samy tisknou peníze, nezvládnou dobře ekonomiku tohoto projektu. Jakkoli by na jeho konci měla být společenská úspora a půjde tím de facto o neférovou konkurenci.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda by nakonec projekt, který bude zatížen tolika omezeními, neskončil neúspěchem. Paradoxně i proto, že nejen v EU postupně vzniká mnoho opatření k tomu, aby peníze v bankách byly přinejmenším pro běžné klienty zcela bezpečné, a i argument o „superbezpečnosti“ digitálních peněz (proti těm dnešním plastovým), tak může vést k nízké poptávce.
Nedůvěra ve stát
Pozoruhodnější je druhá skupina argumentů. Samozřejmě že by data spojená s využitím digitálních peněz měla být řádně chráněna (více než ta v komerčních bankách) a jen velmi omezeně, pokud vůbec, využitelná. Digitální peníze by se měly snažit poskytnout podobnou míru anonymity jako legální použití peněz dnešních.
Ale jistě ani to neuklidní tu část lidí s hlubokou skepsí ve fungování státu a institucí. Naznačují to již nyní první protesty proti projektu, který ještě ani nezačal. Zjevně ale bude třeba i po možném úspěšném zavedení digitální měny udržovat v chodu i měnu „papírovou“, ač to omezí možnost dosažení všech cílů. Zda trvale nebo ne je víc politická než ekonomická otázka.
Platba kartou v restauraci v Praze a v Bruselu: rozdílná zkušenost
Zajímavější je případ „lásky k hotovosti“ spojený s krácením daní. Lze totiž těžko uvěřit, že náklady spojené s přijímáním platebních karet (obvykle kolem jednoho procenta) odůvodní jejich nepřijímání. Náklady spojené s hotovostí jsou bezesporu vyšší. Mimo jiné to dokládá stav, kdy stále častěji (někdy i v případě celých zemí), dochází ke spontánnímu omezování přijímání hotovosti. Nejde jen o tolikrát citované Švédsko – během nedávné několikadenní konference jsem se tam opravdu bankovky nedotkl. Rozvoj tamní bezhotovostní ekonomiky na dnešních základech je tak rychlý, že tamní centrální banka váhá, zda by vůbec byla digitální koruna třeba. Jde ale třeba i o místa, kam mě pravidelně vede práce v Evropském parlamentu (Brusel, Štrasburk). Nejen že tam na rozdíl od mé zkušenosti doma lze fungovat zcela bezhotovostně (již déle než rok jsem eurovou bankovku ani minci nepoužil), ale přibývá obchodů, kde nelze hotovostí platit vůbec. Mluvím třeba o kavárnách v Bruselu. Je to o to pozoruhodnější, že obvykle při platbě nedochází k zaokrouhlení částky o „tip“, tak jako to je běžné u platby v hotovosti. A přesto se majiteli vyplatí hotovost vyloučit. O validitě argumentu restauratéra v centru Prahy, že „karty jsou moc drahé, a proto bere jen hotovost“, si tak každý může udělat svůj názor.
Boj za staré dobré bankovky jako politické téma
Proto platí, že míra odporu k bezhotovostní ekonomice v daném místě je přinejmenším částečně úměrná možnosti krátit daně. A jinými slovy úspěšná eliminace některých daňových úniků by vedla k menší rezistenci k bezhotovostní ekonomice. Situaci dnes ovšem navíc komplikuje to, že v dnešní populismem a rádoby konzervatismem silně ovlivněné politické proudy dělají z boje za „staré dobré bankovky“ politické téma. A bezesporu na něj naskočí část lidí, od těch, kteří zcela odmítali převažující přístup k řešení pandemie po zastánce až extrémních teorií jako „chemtrails“.
I přes mou počáteční skepsi se mi nicméně zdá, že zřejmě existuje silný ekonomicko-společenský důvod pro spuštění centrálně bankovní digitální měny v EU – tedy digitálního eura. Nejde jen o jistou prestiž, neb touto cestou se již řada technologicky progresivních zemí vydává – i když někdy možná s nesprávnou motivací. Zásadní je, že velká ekonomika eurozóny by zřejmě mohla pro tento projekt nabídnout velmi dobrý mix nákladů a výnosů. Politický proces kalibrace pravidel by zase v logice fungování EU mohl přinést rozumně „vykolíkované hřiště“ pro digitální euro a adekvátní ochranu dat.
Češi by po frankfurtském digitálním euru sáhli
Zato Česko si zřejmě na tuto „novinku“ počká. A dávalo by to smysl. Na první pohled se nezdá, že by na našem malém trhu dávaly náklady v porovnání s přínosy smysl. A jde též o soulad s technologií, kterou by zaváděla ECB – riziko, že po vstupu do eurozóny budou zmařeny nejen náklady vynaložené ČNB, ale v případě nekompatibility technologií i část dalších nákladů soukromých subjektů, je velké. Pokud tedy smysluplné digitální peníze v Česku, tak nikoli koruna, ale u nás stále nedostatečně populární euro (nedostatečně z pohledu toho, že úroveň veřejné podpory umožňuje velké části politiků se proti přijetí eura stavět).
Vzhledem k tomu, že mnohým moderním technologiím se u nás velmi daří, lze čekat, že by část Čechů po frankfurtském digitálním euru sáhla. Těžko si dovedu představit, že by tomu technologie, kterou by zavedla ECB, bránila. Náhrada vstupu ČR do eurozóny to samozřejmě vůbec není, neb na problému kurzového rizika, který podvazuje náš ekonomický rozvoj, to nic nemění.
Autor je poslancem Evropského parlamentu za TOP 09
