ECB roztleskává obrat v měnové politice. V minulosti to mnohdy znamenalo průšvih
Evropská centrální banka (ECB) zpravidla nezahajovala obrat v měnové politice jako první. A když už se k tomu párkrát odhodlala, skončilo to většinou neslavně. Například v dubnu 2011 se vydala s úroky poprvé po velké finanční krizi nahoru, jen aby ještě v listopadu téhož roku otočila a začala je opět snižovat. Proto se na její současný krok dívají investoři s notnou dávkou obezřetnosti. Správce peněz také trápí otázka, jakou míru divergence vůči Fedu si frankfurtská instituce může dovolit
Banka poprvé od září 2019 poslala úroky dolů. Snížení sazeb o čtvrt procentního bodu na 3,75 procenta bylo prakticky jisté. Šéfka ECB Christine Lagardeová své záměry trhům s předstihem telegrafovala a do určité míry se k nim zavázala. Od září, kdy ECB zvedla úroky naposledy, došlo k hmatatelnému dezinflačnímu progresu, a tak se banka rozhodla restrikce mírně rozvolnit. Frankfurtská instituce však rozhodně nedeklarovala konečné vítězství nad inflací a z tohoto důvodu bude k dalšímu nastavení politiky přistupovat s rozmyslem.
Někteří investoři se podivují, proč ECB snížila sazby, když současně zpřísnila inflační predikce. Bankéři nyní předpokládají, že průměrně ceny během letoška porostou tempem 2,5 procenta, přičemž ještě v březnu věřili v pozvolnější dynamiku 2,3 procenta. V roce 2025 by se měla inflace v průměru nacházet na hladině 2,2 procenta, přičemž předchozí odhad hovořil o tom, že ceny zůstanou na svém dvouprocentním cíli. Přestože se tato revize může zdát kosmetická, ilustruje, že centrální banka věří, že inflace zůstane po většinu roku nad cílem. Proto příklon k benevolentnější politice jen tak nenastane.
Evropa stále neunikla hrozbě recese
Hojně se debatuje o tom, nakolik se ECB může odchýlit od americké centrální banky. Fed má vzhledem k dolarocentrické povaze globálního finančního systému zásadní vliv na finanční trhy po celém světě. Lagardeová již v minulosti sebejistě prohlásila, že rozhodování ECB je závislé na makrodatech, nikoliv na Fedu. Je pravdou, že určitá odlišnost v měnových politikách obou bank je tolerovatelná – vychází z rozdílných hospodářských trendů v USA i eurozóně.
Zatímco americká ekonomika prokázala svou mimořádnou vitalitu, ta evropská stále flirtuje s recesí. Navíc platí, že inflační problém v USA je významnější než ten evropský. Zatímco ke vzestupu cen v USA přispěly robustní fiskální stimuly, v eurozóně stály za rapidním zdražováním primárně energetické šoky. Americká inflace zůstává setrvale nad cílem navzdory tomu, že vidíme některé dílčí příznivé signály jako například ochlazování tamního trhu práce. Přestože poslední inflační statistika v eurozóně vyšla nad odhady, nachází se ECB v lepší pozici doručit cenovou stabilitu.
Přijatelná odchylka
Když vezmeme v úvahu oba faktory, je určitá míra divergence akceptovatelná. Pokud se však nůžky ve výhledu úroků rozevřou výrazněji, bude následovat oslabení eura, což prohloubí inflační trable v eurozóně. V bezprostřední reakci na zasedání však jednotná evropská měna mírně posílila s ohledem na zpřísněný odhad inflace pro letošní a příští rok.
Lagardeová se pochválila, že se centrálním bankéřům podařilo za posledních devět měsíců zredukovat inflaci na polovinu. Poslední míle ovšem bývá nejtěžší. Proto budou další kroky ECB diktovat výhradně nově příchozí makrodata. Poslední inflační reporty naznačují, že ECB zřejmě zvolí jemnější strategii uvolňování politiky. Další snížení sazeb tak připadá v úvahu nejdříve v září.
