Zásobníky, plynovody, možná rafinerie… Český stát se vydal na nákupy a nevypadá to, že by se jednalo jen o reakci na loňskou krizi. Je namístě se ptát, jak bude vypadat česká energetika. Nebo možná lépe – jak by měla vypadat. Jen od konce léta stát nejprve oznámil koupi většiny plynových zásobníků, chystá se převzít plynovodní sítě a objevily se zprávy, že má zájem o část rafinerie v Německu.
Ministr financí se dokonce v nedávném rozhovoru pro e15 vyjádřil, že by stát mohl koupit i domácí rafinerie, které v současnosti ovládá polský Orlen. Podobné změny se navíc nedějí jen u nás. Pokud by se nestranný pozorovatel nyní probudil z dvacetiletého spánku, asi by se nestačil divit. Vždyť to byl přeci trh, který měl hrát v energetice hlavní roli. Je teď všechno jinak?
Krize loňského roku ukázala dvě věci. Zaprvé že fungující trh nic nezmůže, pokud problém vznikne mimo jeho hranice. Pokud ale stát neovládá nástroje, kterými by dopady zmírnil, tak se nakonec přenesou až na koncového spotřebitele. Zadruhé se ukázalo, že v krizových situacích je pro nás nejdůležitější především bezpečnost dodávek.
Pusťte si rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou
Jsme ochotni si za teplo a světlo i připlatit (co nám také zbývá), tyto krizové dodávky ale musí být možné k nám nějak dopravit. Co když ale nejsou zdroje nebo infrastruktura, protože se ji nevyplatilo stavět? Pak po státu požadujeme, aby to nějak zařídil. Chceme jistotu, že nebudeme mrznout a nezůstaneme potmě. Taková jistota ale něco stojí.
A tady nastupuje zásadní otázka, která se nad námi vznáší nejméně poslední dva roky, spíš však už déle. Jakou chceme energetiku? Bezpečnou, samozřejmě. Jak ale tu bezpečnost zajistit? Za pomoci trhu, který zajistí povětšinou levné energie, ale může nás vehnat do nebezpečné závislosti na sice levném, nicméně nestabilním zdroji? Měl by tedy na bezpečnost dodávek raději dohlížet stát? Ten, na rozdíl od trhu, může dělat neekonomická rozhodnutí, která nás v krizi zachrání třeba před výpadkem.
Odpověď jistě není „buď, anebo“. Rozhodnutí neleží mezi energiemi „levnými a nespolehlivými“ a „spolehlivými a drahými“. Jak už to bývá, odpověď je někde mezi těmito póly. Bude se lišit v konkrétních energetických sektorech a také v čase.
Po období relativního klidu čelíme aktuálně hned několika výzvám. Čeká nás zásadní přestavba průmyslu a ekonomiky v rámci energetické tranzice, a to za současné změny dodavatelských řetězců jak v případě některých stávajících zdrojů (zejména ropy a plynu), tak v případě zdrojů potřebných pro tranzici (kritické minerály). To vše v geopoliticky napjatějším světě, než na jaký jsme byli posledních třicet let zvyklí.
Mít možnost zásobování více ovlivňovat se proto zdá jako moudrá volba. Zestátnění několika zásobníků nebo pár set kilometrů trubek jistě nepřehodí výhybku vývoje české energetiky, po nedávných zkušenostech se ale jedná o rozumný krok. Přímé vlastnictví zásobníků zrychlí reakci na zásobovací krize a dohled nad plynovody zase může pomoct výstavbě propojení s okolními zeměmi.
Mezinárodní energetická agentura energetickou bezpečnost definuje jako spolehlivé a cenově dostupné dodávky energetických zdrojů. Nejen ruská invaze a manipulace s dodávkami nám teď ukazují, že energetiku nelze poměřovat výhradně penězi, ale je třeba myslet i na bezpečnost dodávek. V následujících letech proto nejen v Česku můžeme čekat méně trhu a více státu.
Autor je expert na energetickou bezpečnost z Masarykovy univerzity
