Přerušení společných zasedání české a slovenské vlády, které ve středu oznámil premiér Petr Fiala, muselo slovenského předsedu vlády překvapit. I podle jeho reakce je zřejmé, že od nejbližších spojenců takový krok nečekal. Není se ale čemu divit, současný šéf slovenského kabinetu se zřejmě nepoučil ani z pádu Vladimíra Mečiara, ani z vyděračského stylu politiky Viktora Orbána a přehnal vyhrocenost své rétoriky.
Když se na podzim loňského roku skládala slovenská vláda, na post šéfa diplomacie chtěl Robert Fico „štiku, která možná i nekonvenčním způsobem prožene kapry v rybníce slovenské diplomacie“. To se nakonec nepovedlo a místo těžkotonážního nominanta na post ministra zahraničních věcí usedl Juraj Blanár. Přerušil tak slovenskou tradici od roku 1998, že na tomto místě působí kariérní diplomaté, nikoliv politici. Blanár sice není vyloženě štika, ale kapry v rybníku prohnal v posledních dnech solidně, ač jiným způsobem, než zamýšlel.
Zažil totiž svou hvězdnou chvíli před pár dny, když se v Turecku potkal se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. „Ruská strana potvrdila připravenost obnovit vztahy se Slovenskem – na meziparlamentní úrovni, v kulturní, humanitární a vojenské vzpomínkové oblasti,“ uvedla ruská diplomacie. Zmíněná štika tím rozvířila evropský diplomatický rybník, otázkou je, proč to vůbec udělal a z jakého důvodu Ficova vláda a on sám stupňují nepřátelská prohlášení proti západnímu světu.
Jediné možné vysvětlení jsou blížící se prezidentské volby, ve kterých se proti sobě postaví zástupce opozice a bývalý diplomat Ivan Korčok a aktuální šéf parlamentu a bývalý premiér Peter Pellegrini. Vyhrocenost celé situace ale nemusí Pellegrinimu pomoci, naopak proruská politika, zdá se, mobilizuje opozici k tomu, aby hlasitěji varovala před možností vlády dua Fico–Pellegrini a jejich upozorňování před ohrožením demokracie nabírá na uvěřitelnosti.
Nicméně využívání zahraniční politiky země k nažhavení domácího publika se většinou ukáže jako chybné uvažování, ostatně kdyby na Blanárově místě seděl diplomat, nic takového by se určitě nestalo. To má své dobré důvody, diplomaté rozumějí zahraniční politice. Zároveň se vlády obecně k velkým gestům v zahraniční politice uchylují ve chvíli, kdy svým voličům nemají co jiného nabídnout, v případě Slovenska třeba sociální jistoty. Hřímání o zkaženém Západu je totiž mnohem jednodušší a rychlejší než například důchodová reforma nebo nakopnutí hospodářského růstu.
Otevřená náruč Rusku přitom Slovensku nic nepřinese. Fico kromě silnější podpory části společnosti nemá co získat. Je tak vidět, že se slovenský kariérní politik, který vede už čtvrtou vládu, zřejmě nic v této oblasti nenaučil. Na rozdíl třeba o svého maďarského kolegy Viktora Orbána totiž svou svéráznou zahraniční politiku nevyužil k tomu, aby aspoň něco získal, ať už jde o peníze z EU, nebo o jiné ústupky.
Fico zahraniční politiku směrem do EU nevyužívá jako páku, součást vyjednávání. Kdyby tomu tak bylo, dalo by se jeho chování pochopit, zvlášť když tak často a rád mluví o „suverénní“ zahraniční politice, ať už to v prostředí úzké evropské integrace znamená cokoliv.
Stejně tak se Fico nepoučil ani z pádu Vladimíra Mečiara, jehož působení sledoval ještě jako řadový poslanec postkomunistické levice z první řady, což v tomto případě není ani přehnaná metafora; mladík Fico byl totiž v roce 1994 při tehdejší „noci dlouhých nožů“, když Mečiarova vláda kompletně překopala personální obsazení státních úřadů k obrazu svému, jako jediný nemečiarovský politik v sálu. Ostatní zákonodárci jako symbol nesouhlasu z parlamentní jednací místnosti odešli.
Přitom právě stupňování autoritářských tendencí a pocit ohrožení směřování Slovenska bylo to, co Mečiarovi zlomilo vaz. Fico tak mohl vidět, že kdo příliš přitápí pod kotlem, tak tomu může vybouchnout pod rukama a zbytečně tak ohrozit jeho pozici.
Slovo zbytečně by bylo potřeba mnohonásobně podtrhnout. Jediné, co může být v dlouhodobém horizontu výsledným efektem, je další odliv elit ze Slovenska. To v Česku oceníme, slovenské pracovníky ve zdravotnictví, podnikatele nebo IT specialisty přivítáme, ale pro tu část Slovenska, která stále doufá, že se země může ze současného marasmu vyhrabat, to bude další rána, jelikož podobně smýšlejících lidí bude zkrátka ubývat.
Krok vlády Petra Fialy neznamená v praktické rovině zřejmě nic dramatického, vazby mezi Českem a Slovenskem jsou i v běžném životě natolik silné, že Ficovu vládu přežijí. V symbolické rovině to ale pro Fica a spol. může znamenat něco jako poslední varování před tím, jestli se skutečně chtějí vydat cestou objímání s Ruskem a hrát si ve stále více nebezpečném světě na suverénní zahraniční politiku země.
