Jedna ministryně si vozí služebním autem dítě do školky, její kolega navzdory odvolání z funkce dál pobírá plat. A vůbec, politici pořád jen hrabou a hromadí prebendy…
Jsou to pochopitelně vděčná témata pro média a snadný způsob, jak si zajistit čtenost a v neposlední řadě podráždit zvláště ty sporadicky informované a méně movité voliče. Ostatně nic nefunguje lépe než zásahy na první signální.
Je samozřejmě v pořádku, že politici jakožto vykonavatelé veřejné služby jsou pod drobnohledem. A i když hlavní by mělo být hodnocení jejich výkonů, není důvod, aby jejich finanční ohodnocení bylo tabu. Je ale třeba rozlišovat.
A to rozlišovat několikerým způsobem. Jednak třeba mezi tím, co je skutečně skandální, a tím, co je běžné. Můžeme mít například spoustu výhrad vůči nyní už bývalému ministrovi dopravy Vladimíru Kremlíkovi, ale výčitky typu, že si „nechal poslat výpověď“ a navíc „má stále k dispozici služební vůz“ vypovídají spíš víc o tom, kdo na tuto diskrepanci upozorňuje.
A podobné je to s jeho - zatím neodvolanou - kolegyní z resortu práce a sociálních věcí Janou Maláčovou. Vyčítat jí lze spousta věcí, ale to, že jejího syna „vozí do školky vládní limuzína“ – tedy nikoliv prostě auto - je pranýřování lacinější než laciné.
Často se zapomíná, že i vrcholní politici jsou jen lidé. Se svými právy a pochopitelně i se svými slabostmi. Na to druhé se ale až příliš často upozorňuje až ve chvíli, kdy dotyčný upadne v nemilost. Anebo kdy si má uvědomit, že už to nechce dělat.
