Do čela Evropské komise míří poprvé žena, na Slovensku mají první prezidentku. V Německu končí první kancléřka v historii země a (prozatím) v čele vládní CDU ji vystřídala taktéž žena, která navíc před pár dny usedla místo prvně zmiňované Ursuly von der Leyenové i na uvolněný post v čele spolkového ministerstva obrany. A pozadu nezůstává ani český premiér. Do Bruselu chce navrhnout dvě ženské kandidátky na eurokomisařky, aby prý zvýšil šance na dobré portfolio…
Jakkoliv jde u výše vybraných příkladů o shodu okolností, o jistém trendu to vypovídá. Tedy, že ženská karta má v současné politice stále vyšší hodnotu. Přinejmenším nominální.
Je zcela v pořádku, pokud se i do vrcholných politických funkcí dostávají díky svým schopnostem ženy. A bylo by špatné a neprozřetelné jejich schopnosti nevyužít a bránit jim v tom. Možná opravdu dokážou přinést změnu stylu a vnést do fungování vlád či bruselských institucí svěží vítr. Nejednou jsou i tvrdší a vytrvalejší než leckterý muž-politik. A nešlo zdaleka jen o „Železnou lady“ Margaret Thatcherovou, příkladů ze současnosti či nedávné budoucnosti je samozřejmě mnohem víc.
Ne zcela šťastné ovšem je, pokud se tak děje na základě nějakých kvót či předem narýsovaných genderových schémat. Příslušnost k jednomu či druhému pohlaví by neměla stát nad schopnosti konkrétního jedince. Jakákoliv diskriminace je špatná. A to včetně té tzv. pozitivní, zvlášť pokud je uplatňována dlouhodobě a široce.
A závan diskriminace můžeme vidět i v současném konstruování nové Evropské komise. Pokud její nastupující šéfka mluví o tom, že zajistí ve svém týmu „úplnou genderovou rovnost“, vysílá tím dvě špatné zprávy. Jednak se dopouští výše zmíněného upozaďování schopností na úkor jiných hledisek (nyní je to pohlaví, příště to může být rasa, národní původ….). A co kdyby se sešlo více schopných kandidátek než kandidátů? Obětovala by ty „přebývající“ ve jménu genderové rovnosti?
A za druhé – a to je vážnější – von der Leyenová jakožto konzervativní politička dává už dopředu najevo, že je ochotna k ústupkům vůči progresivní levici. A během jejího slyšení v Evropském parlamentu to prokázala i u další témat. Kde bude „vstřícná“ příště?
U české vlády – respektive u hnutí ANO, sociální demokraté koketují s myšlenkou na vlastního kandidáta - je nápad navrhnout do Bruselu dvě ženské kandidátky veden více pragmatismem než nějakou ideologií. A pokud obě zvažované uchazečky, tedy dosluhující eurokomisařku Věru Jourovou i novou místopředsedkyni EP Ditu Charanzovou, považuje za dobrou volbu, proč ne.
Jaký povyk by ale vyvolalo, pokud by vláda navrhovala dva mužské kandidáty s odůvodněním, že tím budeme mít větší šance? Snadno si představit….
