I změna parametrů je reforma. Otázka je, zda je dobrá, nebo špatná
Deset let zpátky Česko diskutovalo o malé a velké důchodové reformě. A debata byla stejná jako nyní: je to vlastně vůbec reforma? Vždyť jen měníme pár parametrů. Zavedení druhého pilíře, tedy individuálního důchodového spoření v penzijních fondech, už za reformu asi považovat šlo. Ale parametrické změny prvního a třetího pilíře chtěl za reformu označovat jen málokdo.
A podobné je to i dnes. Prakticky žádná debata o současných návrzích na změny důchodového systému se neobejde bez připomínky, že to žádná reforma není. Hned v úvodu přiznám barvu, že jsem tomu také reforma neříkal a říkat nechtěl, protože reforma znamená změnu formy, a tady forma zůstává stejná, jen se mění parametry. Dává ale smysl být zrovna tady jazykový purista?
Jazyk umí být pružný, ostatně viděli jsme to asi nejvíce při debatě o tom, zda lze sňatky stejnopohlavních párů nazývat manželství. Jazykový argument padal okamžitě, když někdo připomněl, že dnešní telefony nejsou jen k telefonování a v kalendáři nejsou kalendy. A tirák nemusí jezdit s kamionem značky TIR, a přestože nám je berou, berně jsou dnes daně. Čeština je nádherný jazyk a umí se kroutit jako politici před nutnými reformami.
Pořad FLOW: Buď budeme platit vyšší daně, nebo půjdeme později do důchodu. Je to jednoduché, tvrdí ekonom Matějka
Což je přesně to, co bychom očekávali i nyní. Rok a půl před volbami dělat „důchodovou reformu“, tedy „parametrické změny důchodového systému vedoucí k jeho větší rozpočtové udržitelnosti“, se zdá některým politologům překvapivé až odvážné. Možná by dokonce dávalo z hlediska politického marketingu větší smysl takhle blízko do voleb nazývat parametrické změny parametrickými změnami, a nikoliv reformou.
Je to tedy reforma? Slova mají svůj význam v kontextu a stejně tak je tomu i v tomto případě. Tím kontextem je historie změn důchodového systému v České republice potažmo Československu – a v minulosti se můžeme dopátrat jen mizivého množství zásadnějších změn. Stejně jako se tedy říká, že mezi slepými je jednooký králem, tak tady může být jeden balíček větších parametrických změn mezi množstvím balíčků či jednotlivých menších parametrických změn reformou.
Svázání věku odchodu do důchodu se změnami valorizačního schématu, změny v nárocích na vdovské důchody, u pracujících penzistů, doktorandů, náročných profesí nebo sdílené odvody pro manžele a registrované partnery – každou tuto jednotlivou část lze označit za pouhou parametrickou změnu, ale dobře víme, že stokrát nic umí umořit osla. Tady to snad nikoho neumoří, ale to přirovnání jen říká, jak spousta drobných změn vedle sebe nemusí nezbytně být dohromady drobným celkem. Když už tu máme takové jazykové okénko.
Jistě, tím ještě nesoudíme, zda jde o reformu dobrou, či špatnou, to je úplně jiná debata. A také v ní narazíme na to, že některé části se nám můžou líbit více, některé méně, a některé třeba vůbec ne. A protože jde o jazyk, nemůžeme nikomu zazlívat, že chce upozornit na to, že jde jen o změny parametrů, když dotyčný hlasitě odmítá slovo reforma.
A kdo ví, třeba se jednou reforma stane ve slovníku označením pro malé změny, které nemění podstatu věci, tedy opakem toho, jaký je její dnešní význam. To se stalo třeba slovu „zevrubně“, které dříve značilo povrchně či povšechně, zatímco nyní je násobně častější, a navíc už i správné, použití slova jako synonyma ke slovu detailní. Skoro by si čeština zasloužila reformu. Nebo parametrické změny?
