Igor Záruba: Italské banky sejí vítr
Ekonomický nesmysl vyústil v krach investiční banky Lehman Brothers a zpoza oceánu se rychle rozšířila bankovní krize. Čili nákaza, která kvůli úvěrové nouzi zamořila planetu. Doprovodné jevy jako nákladná záchrana bankovních systémů, prohlubování rozpočtových schodků nebo oslabení vnitřní poptávky vedly následně ke krizi dluhové.
S odstupem času se může zdát, že potíže finančních ústavů, podlomených ekonomik a předlužených výsep eurozóny vyšuměly. Aby taky ne, když USA a EU nalily prostřednictvím svých centrálních bank do zejících děr enormní množství čerstvých (rozuměj čerstvě natištěných) peněz. Jenže omyl, přízrak bankovního zla je tu znovu. Příboj nepřichází od Atlantiku, nýbrž z Itálie. A není to šumění prosecca.
„Evropa je těžce nemocná,“ tvrdí hlavní ekonom Deutsche Bank David Folkerts-Landau. Vinu přisuzuje právě Apeninskému poloostrovu, jehož bankovní fundament se – opět – chvěje v základech. Italské banky sedí na špatných pohledávkách ve výši 360 miliard eur a dluží 550 miliard. V praxi to znamená, že jejich křeč automaticky programuje problém pro jiné, zejména pro Francouze a Němce. Varování z Frankfurtu je proto logické.
Složitější je to s Folkerts-Landauovým požadavkem, aby evropská měnová unie shromáždila 150 miliard eur na rekapitalizaci vysychajících bank obecně. Argument, že je to výrazně méně než 475 miliard dolarů, které napumpoval americký fiskus, zní dobře. Potíž je v nové unijní směrnici, která zakazuje státní pomoc, pokud nebyli povoláni k zodpovědnosti soukromí věřitelé a akcionáři.
Je v zásadě jedno, zda se nebezpečí line z Itálie, Španělska či z Řecka. Podstatné je, že v „evropském státě“ je pořád něco špatně.
V Itálii jde o neproveditelný krok, protože tamní rozbujelá bankovní síť má přespočet drobných střadatelů a politici se bojí runu na banky. Jinak řečeno, když nebudou osloveni zákazníci a podílníci, nedojde ani na pomocnou ruku státu. Žádá-li tedy Folkerts-Landau vybudování obranného valu zvenčí, ví, o čem mluví. Půjde ale o to, aby jeho slova dopadla na otevřené uši.
Nebo na uši, jež budou vystrašené. V sázce je spirála slabého růstu, vysokého státního zadlužení a blízkost deflace. Že není o co stát, na to se snad opravdu ještě nezapomnělo. Je v zásadě jedno, zda se nebezpečí line z Itálie, Španělska či z Řecka. Podstatné je, že je v „evropském státě“ pořád něco špatně. Odvážné hlasy, povzbuzené před pár lety hrozbou grexitu a žádající rozpočtovou unii se společným ministrem financí, v mezičase utichly. Potíže, jimž se říká strukturální, bohužel nikoli.
