Urputné zacílení na maximální možné uvolnění měnové politiky, jemuž předcházela masová přípravná kampaň, vychází z faktu, že se míra inflace v eurozóně pohybuje kolem půl procenta. Čili hluboko pod stanovenou dvouprocentní mezí přípustnosti. To bylo ostatně důvodem ke snížení základních úrokových sazeb, respektive k jejich držení při zemi už v minulosti.
Novum je právě ono minus. A to před každou cifrou, kterou kamenné domy na ECB převedou. V praxi jde o pokutu za úspory. Skončit má setrvalé znehodnocování kapitálu, jež roztočila finanční a dluhová krize. Začít mají naopak reformy (nejlépe strukturální a na jihu), stejně jako nové investiční programy na vylepšení konkurenceschopnosti kontinentu.
To by nebylo nic až tak zvláštního a mimořádného. Část pozorovatelé vidí přesto za roh a tvrdí: Co když je stav nízkého růstu, podchycené inflace a marginálních úroků nikoli výjimkou, ale normálem? Co když se přežil model žití na mohutný státní dluh? Pokud je to pravda, nastal čas přestat nazývat tento systém kapitalismem, navrhuje německý Der Spiegel. Neboť základní kámen, na němž kapitalismus stojí, totiž kapitál, který má jistou cenu a je schopen zaručovat bezrizikové výnosy, je fuč. Alespoň z pohledu Evropské centrální banky. „Chcete-li zisky, musíte jít i do nezaručených transakcí,“ vzkazuje ECB.
Úzkostní střadatelé, tak jako banky zvyklé na samovolné „rozmnožování“ svého jmění, mají o čem přemýšlet.
