Proč ten povzdech? Thyssenová připravila evropskou směrnici, která si dala za úkol narovnat mzdové rozdíly mezi domácími pracovníky v členských zemích a těmi, kteří tam přišli pracovat odjinud. Nejčastěji z východu. Cíl vypadá bohulibě: skončit mají časy, kdy gastarbeiteři berou za tutéž práci o polovinu méně než domácí. Problém je ale v tom, že nový předpis sotva překročil práh Berlaymontu, a už je na světě konflikt. Konflikt mezi odlišnými zvyklostmi, kulturami, trhy práce. Čili konflikt mezi západem a východem, který definuje Evropskou unii od roku 2004, kdy přistoupilo osm východních států někdejšího RVHP plus Malta a Kypr.
Dva miliony lidí, kteří našli pracovní příležitost především v Německu, Francii a v Belgii (o Británii se cudně mlčí), by teoreticky jásat mohly. Vztahuje se na ně legislativa z roku 1996, podle níž mají nárok přinejmenším na minimální mzdu státu, jenž je přijal. Nicméně „obdarovaní“ nijak nejásají. Po dvou letech by měli podle návrhu dosáhnout na stejnou mzdu a tytéž odměny a prebendy jako domácí, zatímco zdravotní a sociální pojištění zůstává v rukou domovské země. Ale to určitě není to hlavní, o čem se vedou spory. Ve hře jsou mnohem vyšší karty. Bez ohledu na přání či stížnosti jednotlivců zastávají podniky z východu EU názor, že komise svým nápadem ruší jejich hlavní konkurenční výhodu spočívající v levnější pracovní síle. Brusel překračuje svá práva, ozývá se z deseti východních ekonomik a také z Dánska.
Podpora rovných mezd přichází ze západu unie. Konec levné konkurence tamní odbory láká.
Tyto země vyrukovaly se stížností na porušení principu subsidiarity. Jde teprve o třetí takzvanou žlutou kartu, kterou dosud evropští komisaři vyfasovali. Pokud se za kritický hlas postaví alespoň třetina národních parlamentů, měla by unijní vláda svůj plán přepracovat. Jedenáct z 28 je více než třetina. Komise přesto couvnout nemíní. „Kvůli subsidiaritě to nezastavíme,“ říká Thyssenová.
Stavějí se za ni odbory na západě unie, například německý svaz DGB. Východoevropanům předhazuje zneužití institutu žluté karty a laciné útoky na komisi. Podpora směrnice trochu překvapivě přichází ze západní strany, která by se přitom teoreticky mohla pozastavovat nad tím, kolik ji budou mzdová dorovnání asi stát. Jenže i v tomto případě je v sázce více. Konkrétně odborům se líbí vyhlídka na odstranění „východní láce“, která sice už není, co bývala, ale pořád celkem funguje a tlačí mzdovou úroveň v některých odvětvích dolů. Je pravděpodobné, že z koně se i tentokrát nakonec stane velbloud. Europarlament a rada, reprezentující národní zájmy, si příležitost ujít nenechají. Zase se ukáže, že dělení na staré a nové unijní členy se ani zdaleka nepřežilo.
