Igor Záruba: Smutné čtení mezi několika řádky
Z čeho laxní přístup německých médií pramení? Není za ním lenost německých novinářů, protože o jiných kancléřčiných zastaveních v rámci turné se psalo mnohem více. Hlavním důvodem je fakt, o němž se šušká už několik let: Německo zůstává pro Česko životně důležitým partnerem, ale obráceně už to dávno neplatí.
Ještě před pár lety byly věci jinak. Když si v lednu 2007 třásla Angela Merkelová rukou s premiérem Mirkem Topolánkem, byl česko-německý svět víceméně v pořádku. Byly v něm neshody ohledně připravované euroústavy, ale jinak vládla pohoda. On byl ostatně v klidu prakticky celý svět. Do pádu banky Lehman Brothers, jenž rozpoutal finanční a hospodářskou krizi, zbývalo přibližně dvacet měsíců.
Méně už to platilo při další návštěvě německé kancléřky v říjnu 2008. Lehmani byli na kolenou a Evropa řešila stoprocentní garance za vklady střadatelů. A Češi se vzpouzeli. V Praze se nadto jen s malým nadšením projednávala Lisabonská smlouva. Ujišťování o dobrých dvoustranných vztazích bylo jen formalitou.
V dubnu a květnu 2009 přijela Merkelová na dva pražské summity v době českého předsednictví v EU. Šlo v zásadě o loučení s Topolánkem, ale také s českou relevancí v německých očích. Následující český odpor vůči bankovní dani a neochota připojit se k fiskálnímu paktu vyslaly Česko na skluzavku do bezvýznamnosti. S nálepkou kverulantů, kteří nevědí, co chtějí.
Dovolím si připojit jednu osobní zkušenost. Jako dlouholetý zpravodaj o dění v Německu jsem dělal řadu rozhovorů s představiteli tamní politické a podnikatelské scény. Zhruba posledních pět let mám utrum, německá strana podmiňuje šanci získat interview „speciálním podnětem“, třeba návštěvou Merkelové v Česku.
Kritika Spiegelu
Pak letos před prázdninami napsal týdeník Der Spiegel článek o Čapím hnízdu vicepremiéra Babiše jako o varovném příkladu, jak EU rozdává dotace a neví komu. Odezva z německých kruhů na žádost o reakci byla tristní: instituce se vyjadřovat nebudou, firmy už vůbec ne (proč by to dělaly) a soukromé osoby ani omylem, protože to nemají zapotřebí.
Z tohoto pohledu není důležité, zda na Angelu Merkelovou v Praze více pískali, nebo jí více tleskali, případně co jí kdo řekl. Ztráta dobré pověsti bývá rychlá a namnoze i nevratná. A Češi by tento obor mohli vyučovat. Naděje, že se to povede změnit do příštího příjezdu šéfa spolkové vlády, je bohužel malá.
