Bezkonfliktní ticho předcházelo i dnešnímu zasedání top manažerů a šéfů centrálních bank.
Torpédování pragmatické měnové politiky, kterou provádí „ke všemu odhodlaný“ Mario Draghi, ustalo. Palbu zastavila především německá Bundesbank. Aby také ne. Miliardové půjčky marodným periferním ekonomikám, schvalované na základě politické objednávky a odporující regulím o nezávislosti ECB, nejsou nyní na pořadu dne. Naopak snižování úroků, jímž bankéři ve Frankfurtu reagují na nízkou inflaci v urputné snaze rozpumpovat evropskou spotřebu, je většinově přijatelné.
Snad s výjimkou výhrad k výhodnému čtyřletému balíku 400 miliard eur, jimiž chtějí centrální bankéři posílit likviditu komerčních bankovních domů v unii. Právě těch finančních ústavů, které v minulosti s velkou chutí investovaly do státních dluhopisů, místo aby půjčovaly podnikům a soukromým osobám.
A právě v tomto bodě se může soulad mezi evropskými guvernéry obrátit zpět v důvěrně známé půtky. Draghi sice vyšel vstříc svým kritikům, kteří varovali před litím vody na mlýn dalších vládních dluhů. Prosadil lhůtu pro vrácení prostředků, když příjemci této formy pomoci neprokážou vylepšení své úvěrové politiky. Jenže není nikde dáno, že se banky opět nevrhnou na státní obligace, aby za dva roky peníze s provinilým výrazem vrátily.
To jsou ale technické záležitosti, které lze řešit. Trhy a politici se s vidinou dnešního rokování spíše ptají: je Draghi pořád schopen plnit očekávání, která se do něj vkládají? Uplynulý půlrok završený zápornou depozitní sazbou mohl leckoho znejistit – na co se vlastně Evropská centrální banka zaměřuje? Na boj s neexistující inflací? Na uklidňování atmosféry? Na růst a zaměstnanost? Na nákup oddechového času? Anebo má snad Draghi v rukávu nějaká další překvapení, jimiž by chtěl reagovat na nežádoucí posílení eura? Proč ne.
Zručný Ital může vytáhnout kartu ještě nižších úroků a po americkém vzoru rozjet nákupy dluhopisů. S ohledem na mnohokrát osvědčené Draghiho lavírovací schopnosti se to nedá vyloučit.
Jinou variantou je, že se hlava ECB opře do politiků v duchu hesla „My děláme příliš, kdežto vy málo nebo vůbec nic“. Na ráně jsou především Italové a Francouzi, kteří odmítají přestat žít na dluh. Pravidla společné měny obecně a tři roky sloužící Mario Draghi konkrétně jim to až dosud zdárně umožňovali.
