Co mají společného povodně a inflace? Oba jevy přicházejí ve vlnách, po jejichž opadnutí zůstávají škody. Současná inflační vlna je zjevně v celé Evropě na ústupu. Dubnový vývoj cen překvapil citelným zmírněním růstu a květen s vysokou pravděpodobností dobré zprávy rozšíří.
Opadání inflační vlny je v tuzemsku patrné z vývoje cen potravin na internetu i v kamenných prodejnách. Vývoj potvrzuje také měsíční šetření statistiků. Meziroční inflace možná už v červnu překmitne do jednociferných hodnot. K dalším poklesům ve druhé půlce roku napomohou vysoká báze, pokles cen energií pro domácnosti (chvála někdejší cenové liberalizaci) a také příznivý vývoj dovozních cen z Číny, umocněný tamní nulovou inflací a propadem cen námořní dopravy skoro na předpandemickou úroveň.
Při troše štěstí tak uvidíme začátkem příštího roku návrat inflace ke třem procentům. V čem je tedy problém? Ten spočívá v riziku, že se inflace poté odrazí zpátky nahoru, místo aby se usadila v tolerančním pásmu. Důvody jsou dva. Jeden, se kterým toho moc neuděláme, přichází zvenčí. Náklady budou dlouhodobě prodražovat probíhající deglobalizace i obnovení růstu cen v Číně. S prvními známkami oživení globální poptávky také mohou opět nastartovat růst ceny surovin a energií.
Zásadnější otázkou ale je, jak moc inflace zakořenila v našich hlavách. Předpoklady k tomu nepochybně měla kvůli tomu, že tuzemské prostředí ztratilo punc cenové stability na dlouhou dobu. Připomeňme, jaké ekonomické vztahy charakterizovaly někdejší, cenově stabilní časy. Ve zpracovatelských řetězcích byly cenové úpravy směrem nahoru téměř tabu. V některých odvětvích bývalo zvykem ceny každoročně dokonce tlačit o procento níž, což výrobci kompenzovali vyšší efektivitou. V maloobchodě probíhal mezi velkými hráči boj o tržní podíly, který tlačil dolů prodejní marže až tak, že slabší hráči téměř netvořili zisk. Vůči potravinářským prvovýrobcům byla politika řetězců nemilosrdná: růst cen se nepřipouštěl. Do mzdových jednání chodili zástupci zaměstnanců s představou růstu o pět procent a spokojili se se čtyřmi.
Jaký kontrast proti posledním dvěma rokům! Krize dodavatelských řetězců umožnila dodavatelům tahat za delší konec provazu. Ceníky se měnily už nikoli o malé jednotky procent ročně, ale třeba každý měsíc, což s vidinou nedostatku materiálu či polotovarů všechny články řetězce akceptovaly. Nové situaci přizpůsobili svou cenovou politiku řemeslníci, poskytovatelé služeb i státní instituce. V prodeji potravin maloobchodníci již dávno nevedou agresivní soutěž o podíl na trhu. Po odchodu některých hráčů umožnilo na mnoha místech oligopolní prostředí slušně vydělávat všem. Mzdové požadavky atakují dvojciferný růst a ze strany odborů se objevují případy neskrývaného údivu, jak snadno je zaměstnavatelé akceptují.
Škody, které inflační vlna napáchala, jsou již viditelné. Zatím zůstává její obětí konečný spotřebitel jakožto poslední článek řetězce, který už nemá zvýšené náklady na koho přenést. Propad jeho spotřeby ovšem nutně zpětně poznamená obchodníky, a to především u výrobků, kde je myslitelné odkládání spotřeby. Tíha dopadá i na e-shopy.
Inflační vlna se dosud od spotřebitele neodrazila tak silně, aby změnu zaregistrovaly ekonomické subjekty na úrovních dál proti proudu. Výrobci a poskytovatelé služeb stále nejsou připraveni smířit se s nižšími maržemi. Zda změní postoj, záleží teď hlavně na chování spotřebitelů, které ve velké míře ovlivní mzdový růst, dosud zaostávající za inflací. Umírněný růst mezd bude na úkor výkonu ekonomiky, umožní ale přerozdělit náklady, jež na svých bedrech nesou spotřebitelé. Rychlejší růst mezd podpoří ekonomiku, ale nevyžene nám inflaci z hlavy.
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank.
