Paráda. Až na to, že minimálně posluchači z 2. E – třídy, kde zesnulá kantorka učila, dost dlouho tiše přihlíželi, jak spolužáci angličtinářku trápí. Každý, kdo chodil do školy, navíc moc dobře ví, že povědomí o podobné záležitosti se mezi studenty šíří jako požár, jen zřídka něco takového zůstane utajené za jedněmi dveřmi.
Kdy přesně studenti pochopili, že definitivně končí legrace, nejspíš zjistí policie. Teď, když se šikanování provalilo, ho všichni průmyslováci pochopitelně odsuzují. Není sice možné všechny žáky házet do jednoho pytle, díky některým z nich se skandál dostal na veřejnost, bylo by ale na místě to nadšení z jejich přístupu poněkud krotit.
Vedení školy se hájí. Prý o ničem nevědělo. Že by se do sborovny nic nedoneslo? A co třídní učitel? Hlavní argument obhajoby pak zní: Příčinou skonu kantorky nebyla agresivita, které musela čelit v zaměstnání. Byla nemocná.
Šikana angličtinářky trvala skoro půl roku. Při současné zdravotní osvětě i průměrně vzdělaní lidé vědí, že dlouhodobý stres některé nemoci přímo vyvolává a prakticky u každé zhoršuje průběh.
Ředitel školy a jeho zástupkyně, kteří svorně přesvědčují veřejnost, že neudělali žádnou chybu, by už snad měli raději alespoň mlčet. Když už tedy nechtějí odstoupit. Místo toho dokonce tvrdí, že tři studenty, kteří učitelku šikanovali, vedení školy ani nemůže vyloučit.
Co si s fenoménem šikany počít, nikdo moc neví. Jasné je snad jedině to, že problém nevyřeší sebelepší ministerská směrnice o prevenci
Že to musí jako zřizovatel vzdělávacího ústavu učinit magistrát. Školní inspekce je ovšem vzápětí usvědčila ze lži. Takže odpovědnost stále přesouvají na někoho jiného.
To o schopnosti nadále velet dotčené průmyslovce moc nesvědčí.
Za zdi škol nevidíme, ale průzkumů vypovídajících o tom, že ani nejnižším stupňům se nevyhýbá násilí, je dost. A intenzita šikany narůstá. V podstatě se dá říct, že polovina učitelů se během školního roku setká s hrubou slovní agresí, šest procent učitelů a čtyři procenta učitelek se stanou obětí fyzického útoku.
Je to vážný problém. Co si s ním počít, nikdo moc neví. Jasné je snad jen to, že ho nevyřeší žádná ministerská směrnice o prevenci. Když už nic jiného, politici by se měli o fenoménu šikany velmi vážně bavit a hledat nějakou možnost, třeba i zákonnou, jak posílit autoritu učitelů.
Před rodiči i před dětmi. A problematiku šikany by měla mít silně na zřeteli i ministryně školství na svém vehementním tažení za inkluzí ve vzdělávání.
