Když zdanění na balkánský způsob míjí cíl. Vinaři si vyřvali výjimku, hostinské vláda dorazí

Restaurace mohou mít kvůli daňovému balíčku další problémy.

Restaurace mohou mít kvůli daňovému balíčku další problémy. Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Vždy mě fascinuje, s jakou lehkostí politici šermují miliardami, které chtějí ušetřit nebo nově vybrat. Tu dáme nulovou daň na knihy, tu zkrouhneme dotace solárním baronům, tam vybereme víc na spotřební nebo jiné dani. Jako kdyby ale všichni zapomínali, že za každou větou, kterou řekli premiér a ministr financí ve čtvrtek minulý týden, jsou nějaké lidské osudy, které se touto novou úpravou často významně promění.

Koneckonců, jak řekl Oliver Cromwell: „Když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jistý majetkem ani životem.“ Jednou z těch skupin, která si nyní nemůže být jista majetkem, jsou restauratéři, protože my, provozovatelé restaurací ve městech, ale i na malých vesnicích, zase zaplatíme významně více než mnohé ostatní sektory. Jako kdyby nás stát vážně hodně neměl rád. Je jasné, že šetření není bezbolestné a není možné hospodařit s deficity ve výši stovek miliard. Ale rozhodnutí, která se týkají restauračního byznysu v rámci onoho ozdravného plánu pro veřejné finance, jsou jednoduše velmi špatná.

První je vylobbovaná nulová spotřební daň na tiché víno. Vláda dává jasně najevo, že je tu kasta nedotknutených, kteří se na onom ozdravování veřejných financí podílet nemusí. V první řadě jsou to vinaři a hlavně dovozci vína. Je to naprostý výsměch. Je to úplně balkánské pojetí politiky, kde si jedna zájmová skupina, které jde na ruku jedna vládní strana, prostě vyřve výjimku. Tvrzení, že by to zlikvidovalo malé vinaře, je úplně nesmyslné – jejich kvalitní vína by spotřební daň zdražila relativně nevýznamně. V zemi, kde se 70 procent spotřeby dováží, by tato daň dopadla přesně tam, kam má. Na nekvalitní dovozy.

Správná otázka, kterou by všichni měli klást ministru zemědělství fotícímu se na sluncem zalitých vinohradech, je tato: Jak pomáhá rozvíjet jižní Moravu nulová spotřební daň na vína jako Královský hrozen v supermarketové akci za 45 korun, který je vyrobený z dovezených maďarských nebo španělských hroznů jedním z největších vinařských podniků v zemi? Je to, jako kdyby se stát tvářil, že víno vlastně není alkohol, takže není potřeba ho zatížit spotřební daní, nemá žádné škodlivé efekty, které pak musí řešit zdravotní systém. Ale samozřejmě, že má, stejně jako nadměrné pití piva a lihovin.

Chování ministrů k vinařům vynikne hlavně v porovnání s tím, jak jednají s hostinskými. Současná vláda nás doráží zvýšením DPH na pivo a restaurační služby obecně. A samozřejmě na nás dopadne i omezení brigád u lidí na dohody či zvýšení daně z příjmu právnických osob a další věci. Možná prostě jenom doplácíme na to, že jsme věřili tomu, co tato vláda napsala do svého programového prohlášení: „Chceme, aby malé a střední firmy tvořily páteř naší ekonomiky a aby je stát podpořil tam, kde je třeba.“

Haló! To jsme my, ty malé a střední podniky, restaurace na venkově i ve městech! To, čemu stát říká „páteř naší ekonomiky“ místo podpory bohužel ničí. Přitom řešení je celkem jednoduché - nechat restaurační služby, včetně točeného piva, jídla, nealkoholických nápojů a dalších položek, kterým chce vláda zvednout DPH, v té nižší sazbě - jsou to služby, jsou lokální, nikam neuniknou, jde o malé místní firmy, které nemají na to, aby optimalizovaly někde v seychellském daňovém ráji.

Nebo pokud by vláda opravdu cítila, že je nutné nás přišlápnout, tak aspoň pozvolna. Jako spotřební daň na lihoviny nebo na cigarety, i zvýšení DPH u hostinských by mohlo být postupné nebo odložené, aby se na něj restauratéři dokázali připravit a co největší část z nich se v dnešních bouřlivých časech toho zvýšení vůbec dožila.

Ministři by si mohli uvědomit, jak minulé kroky na restaurace dopadly. Zavedení a zrušení EET znamenalo náklady. Covid znamenal náklady. Zvýšení cen energií, další náklady. A na výše zmíněný stravenkový paušál, geniální nápad minulé vlády, který lidi vytáhl z restaurací a poslal je do supermarketů, kde si místo teplého oběda koupí holdingové pečivo a uzeniny, bychom také neměli zapomínat.

Nechceme žádné speciální zacházení, nechceme si vylobbovávat hromady úlev jako vinaři, nemyslíme, že jsme nějaký speciální sektor, který by měli ministři oprašovat jako národní bohatství. Restaurační byznys je tvrdý, bojujeme o zákazníky každý den, získat si je je těžké a udržet ještě těžší, v době internetu stačí jedna chyba k záplavě negativních recenzí a odlivu. Stačilo by nám, aby si stát nemyslel, že vydržíme už úplně všechno a aby na nás nedopadaly úplně všechny „úsporné“ a „konsolidační“ kroky nejvíce ze všech. Jinak bude z klasické české hospody jenom stránka v učebnicích dějepisu.

Autor je gastronom, člen představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků a asociace restauratérů APRON.