Koncem června vydal Evropský účetní dvůr zprávu, v níž upozornil, že dosažení unijních klimatických cílů pro rok 2030 je nejisté. Navíc konstatoval, že už cílů pro předchozí desetiletí bylo dosaženo i kvůli ekonomickému poklesu na jeho počátku a pandemii covidu na jeho konci. Poučení z této zprávy si můžeme vzít hned několik.
Zpráva nevyznívá pro environmentální cíle EU právě příznivě. Mimo jiné vlastně říká, že nebýt nepředvídatelných faktorů, jakým byla třeba zmíněná pandemie, kdy se hospodářství téměř zastavilo, klimatických cílů by pravděpodobně nebylo dosaženo.
Asi nejvíce vypovídající je v tomto ohledu fakt, že k největšímu poklesu produkce skleníkových plynů došlo v letech 2019 až 2020, a to o 8,4 procenta, což byl největší propad emisí za celé sledované období od roku 1990.
Právě v roce 2020 ale došlo také k výraznému poklesu hospodářství v důsledku pandemie, konkrétně šlo o snížení o 5,7 procenta HDP. I jinak pozitivně hodnocené navýšení podílu obnovitelných zdrojů ve světle této skutečnosti dostává poněkud hořkou pachuť.
Ale jako vždy, každá mince má dvě strany. Kromě laciného defétismu a otřepaných frází o nepředvídatelnosti „černých labutí“ může zpráva Evropského účetního dvora posloužit kritickému zamyšlení. V prvé řadě nám pandemické roky, jakož i loňská energeticko-ekonomická krize ukázaly, že emise lze omezit a nemusí to být na úkor bezprostředního pohodlí.
Toto zjištění nejlépe potvrdila právě minulá topná sezona. V obavách z nedostatku plynu v důsledku ruské agrese se mezi srpnem 2022 a březnem 2023 snížila jeho spotřeba v EU o téměř 18 procent. Samotná Česká republika spotřebu stlačila o téměř 17 procent. I po očištění od vlivu nebývale teplé zimy zůstaly zmíněné hodnoty bezpečně nad deseti procenty.
Prostor pro snižování spotřeby nejen emisně intenzivních zdrojů zde tedy očividně je. Koneckonců konkrétně česká průmyslová výroba je stále jednou z energeticky nejnáročnějších v EU. Otázkou zůstává, proč k úsporám musí docházet až v časech krize, kdy nám takzvaně „teče do bot“?
Typickým bodem kritiky unijních cílů ze strany států či zástupců dotčených ekonomických sektorů je, že jsou nastaveny nerealisticky. A ano, legislativní návrhy, jakkoli jsou během schvalování nezřídka o něco zmírněny, jsou typicky ambiciózní, ať už se jedná o snižování emisí v dopravě, nebo o podíl obnovitelných zdrojů.
Dalo by se tedy namítnout, že cíle skutečně nebyly dobře nastaveny, když se jich podařilo dosáhnout jen díky nebývalému propadu ekonomiky. Takový argument by byl ale namístě v případě, pokud by členské země své klimatické závazky jinak do puntíku plnily. To se však v mnoha oblastech neděje.
Na celou věc se nicméně dá podívat i optimisticky. Různé krize koneckonců patří k věci a cesta vpřed nikdy nebude dokonale hladká. Často prostě potřebujeme zažít otřes, který nastartuje potřebné změny. Po plynové krizi zkraje roku 2009 státy začaly důrazněji řešit bezpečnost dodávek. Pandemie a loňská energetická krize zase poukázaly na rezervy v efektivitě. Nakonec tak vlastně může platit ono ohrané „všechno zlé je k něčemu dobré“. Doufejme, protože, jak jsme se mohli přesvědčit, vyšší efektivita a úspory prospějí i energetické bezpečnosti. A tahle výzva je tu s námi pořád.
