Evropský parlament vytáhl do svaté války proti takzvaným kazítkům. Tedy proti výrobkům, které po určité době odejdou, ať s nimi zacházíte, jak chcete, protože již z výroby v sobě mají zakódovaný gen smrti. A odejdou nejlépe hned druhý den po vypršení reklamační lhůty, aby kupující neměl nárok na automatickou výměnu výrobku či vrácení peněz.
Problém ale vzniká už ze samotné definice takových kazítek. Jak lze takový úmyslný defekt rozpoznat? Známý je případ jedné tiskárny Canon, která v sobě skutečně takové zařízení měla – po vytištění určitého počtu listů prostě vypověděla službu. Byla z toho aféra, která poškodila jméno firmy. Právě zveřejnění, mediální ostuda spojená s odlivem zákazníků, hrozba vysokých finančních sankcí ať ze strany kontrolních orgánů státu či kvůli náhradám škody zákazníkům, to vše je dostatečnou ochranou proti takovému jednání. Na trhu se spotřebním zbožím navíc existuje silná konkurence. Pokud se mi nějaký výrobek rozbije hned po skončení záruční lhůty, poohlédnu se prostě po jiném.
Právě konkurence je to, co žene kupředu technologický pokrok, snižuje spotřebu energie, tlačí ceny dolů. Prostě to, co přináší spotřebiteli stále větší a větší komfort. Nepotřebovali jsme stát s jeho nesmyslnými regulacemi na to, abychom se z prvních mašin, které luštily německý kód Enigma a zabíraly několik místností, dostali k počítačům, které si strčíme do kapsy. Ani na to, aby z několikakilových beden byly dnes telefony o málo širší než list papíru.
Mudrlanti z Evropského parlamentu, kteří na rozdíl od producentů nepřinesli lidstvu nikdy nic užitečného, teď požadují, aby výrobci umožnili kromě původních dílů použít náhražky. Ideálem by zřejmě byla předlistopadová škodovka. U té se už dopředu počítalo, že se každou chvíli pokazí, a proto se rovnou vyrábělo enormní množství náhradních dílů.
Evropští regulátoři by si navíc měli udělat jasno v tom, co vlastně chtějí. Kvůli nejrůznějším ekologickým extrabuřtům tlačí na používání ekologicky šetrnějších materiálů, na to, aby výrobci nepoužívali například těžké kovy v součástkách, což má pochopitelně vliv na jejich životnost. Tlak na spotřebitelský komfort a co nejjednodušší design vede k nahrazování nepotřebných kovových součástek plasty. Výroba je jednodušší a spotřebuje se méně materiálu. Motivace europoslanců, kterými jsou ochrana životního prostředí či omezených surovinových zdrojů, se tak může zcela minout účinkem, a vést k opačným výsledkům. O nekonečných požadavcích na bezpečnost, která by dostala na frak, kdyby se především elektropřístroje staly rájem pro kutily, není třeba diskutovat.
Stejně nesmyslný je i boj proti „plánovanému zastarávání“. Technologický pokrok, snaha předehnat konkurenci patří k základním tržním mechanismům. Jakákoli regulace v tomto směru by do toho hodila vidle a ve svém důsledku by se to obrátilo proti spotřebitelům, jimiž se europarlament zaklíná. Největšími kazítky jsou tak sami poslanci.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
