V Senátu proběhlo minulý týden veřejné slyšení na téma kontrolní postupy finanční správy konané pod záštitou senátora Tomáše Goláně. Slyšení se stalo obžalobou postupu berní správy, jejích metod a jednání s daňovými poplatníky.
Trendem daňové správy dnešní doby bývají velmi často postupy, které vedou k nepřiměřeným zásahům. Přílišná represe nerozlišuje mezi daňovými podvody a záměrným krácením daně a mezi neúmyslnými chybami a opomenutími. Nemluvě o prachsprosté buzeraci a šikaně ze strany kontrolních orgánů finanční správy, jako se to stalo v nedávném případě třicetitisícové pokuty kvůli jedné účtence pro více hostů. K tomu lze přičíst i alibismus, se kterým řeší berňáky například daňové podvody na DPH. Místo toho, aby se snažili vypátrat a potrestat skutečné pachatele, vozí se z lenosti a snadnější dostupnosti po daňových subjektech, které nemají o podvodu v celém řetězci ani potuchy, ale je snadné jim odpočet nevrátit.
Dalším nešvarem, který rovněž přišel při slyšení na přetřes, je řetězení kontroly. Z důvodu právní jistoty je možnost správce daně prověřovat daňové tvrzení daňového subjektu časově omezena, a to lhůtou pro stanovení daně. Její délka je tři roky od podání daňového přiznání. I když po skončení této lhůty již správce daně až na několik výjimek kontrolovat daňový subjekt za dané období nemůže, časové období krátce před skončením lhůty je správcem daně využíváno pro snahy lhůtu prodloužit, respektive nechat uplynout.
Nerovnoprávnost mezi finanční správou a daňovými subjekty dokladuje i nerespektování principu neutrality při nároku na odpočet daně na vstupu. V teorii to znamená, že kompenzace za zadržování nadměrného odpočtu nad dobu obvyklou k jeho vyplacení, například z důvodu prověřování jeho oprávněnosti by měla odpovídat úrokům, které platí státu daňový subjekt za různé nedoplatky na dani. Průlomem v této věci byl zásadní rozsudek NSS z roku 2014 ve věci firmy Kordárna. Přestože šlo o judikát, kterým je povinna se finanční správa řídit, její postoj byl takový, že rozsudek je ojedinělý exces a nemá precedenční závažnost. Není divu, že všechny následné rozsudky soudy v dalších obdobných sporech rozsudek Kordárna potvrdily.
Problémem tak není jenom častá svévole na finančních úřadech. Spoustu sporných věcí by totiž mělo vyřešit Odvolací finanční ředitelství. To jde ale ve většině případů na ruku podřízeným úřadům, a rezignuje na sjednocování jejich postupů. Postižené daňové subjekty, pokud mají peníze a chuť se soudit, zahlcují správní soudy typově stejnými kauzami, které už byly dávno projudikovány, viz například zajišťovací příkazy či zadržování pouze částečného odpočtu DPH. Není divu, že u krajských soudů 40 procent případů daňová správa prohrává, u NSS v případě kasačních stížností jde o 30 procent. Jestliže kupříkladu ve Švýcarsku končí kasační stížností tak deset případů ročně, u nás je jich pět set.
Nejotřesnější na tom je, že ze strany MF a GFŘ neexistuje žádná, byť sebemenší míra sebereflexe, o krytí a omlouvání i těch nejabsurdnějších excesů a jejich pachatelů z řad berních úředníků nemluvě.
