Vláda vyhlásila minulý týden nouzový stav. Omezeny jsou všechny akce, jak veřejné, tak soukromé. K dosavadním už tak drastickým opatřením navíc přibylo od soboty i uzavření významné části obchodní sítě a nyní následuje karanténa.
Přístup států k restriktivním opatřením je diametrálně odlišný. Na jedné straně Belgie či Německo, kde k výraznějším omezením nepřistoupili, na straně druhé Rusko, Mongolsko či státy jihovýchodní Asie, kde hranice zašpérovali už v lednu. Statistická data nicméně ukazují, že pravdu měly ty státy, které hranice uzavřely, a že k podobnému opatření měla vláda sáhnout už o dva týdny dříve.
Stačí se podívat do historie. Nejznámější pandemii „černé smrti“ v polovině 14. století se české země vyhnuly díky tomu, že Karel IV. nechal zablokovat zemské stezky, osadil je hotovostí a nikdo nesměl dovnitř ani ven. Na tehdejší dobu jediné smysluplné hygienické opatření.
Problém je ale hlubší a souvisí s celkovou filozofií, jak se s epidemií vyrovnat. Nechat ji bez restrikcí proběhnout celou populací s tím, že většina nakažených se z jejích příznaků oklepe, a zaměřit lékařskou péči na nejohroženější? Anebo se naopak restrikcemi snažit omezit samotné šíření koronaviru?
U nás jsou navíc omezení do značné míry jako východisko z nouze, protože vláda nebyla schopna včas zajistit dostatečné množství zásob vhodných roušek a respirátorů, a to ani pro personál zdravotnických zařízení. V bleděmodrém se to týká i nedostatečných kapacit pro testy a speciálních zdravotnických prostředků zmírňujících následky již propuknuvší nemoci.
Nabízí se otázka, kolik z toho už mohlo být vyřešeno, případně zmírněno, pokud by byl nouzový stav spojený s vytvořením ústředního krizového štábu vyhlášen dříve, do jaké míry měli více mluvit a jednat odborníci, a to i na úkor politiků. Na druhé straně každé omezující rozhodnutí je limitováno i dalšími faktory – ekonomickými, sociálními, takže nakonec půjde vždy o rozhodnutí politické. A to vždy nutně musí vnímat celkové náklady a výnosy rozhodnutí v konkrétním čase.
Společnosti, kromě zmíněných států jihovýchodní Asie, které před pár lety zažily epidemii SARS, nebyly na něco podobného vůbec mentálně připraveny. A tak rozhodnutí musí nutně působit jako vedené formou pokusů a omylů. Nezbývá než doufat, že omylů bude co nejméně.
