Komentář Filipa Vlčka: Unijní pravidla pro vyhledávače přinášejí jen částečné jasno

Google

Google Zdroj: Reuters

Evropská komise se zpožděním vydala pokyny k takzvanému nařízení Platform-to-Business, které mají internetovým platformám mimo jiné přiblížit, jak mají uživatelům vysvětlit způsob, podle něhož se jim zobrazují výsledky vyhledávání neboli odhalit mechanismus takzvaného search rankingu. V některých oblastech jsou pokyny jasné, jinde už méně. Skutečné dopady nařízení tak zřejmě ukáže až praxe.

Nejprve je nutné ocenit přístup komise ke srozumitelnosti informací pro spotřebitele. Popis search rankingu totiž musí jít „nad rámec prostého výčtu hlavních parametrů“. Namísto toho by měli poskytovatelé srozumitelně popsat myšlenkový proces, na základě kterého došli k výběru hlavních parametrů pro vyhledávání a pro řazení jeho výsledků. Je tedy zřejmé, že zahrnout spotřebitele desítkami faktorů podstatných při vyhledávání – jak tomu ostatně v praxi velmi často bývá – již nepostačí. Toto kritérium je výrazným posunem směrem k informovanosti spotřebitelů, neboť samotné nařízení požaduje pouze srozumitelnost jazyka, nikoliv informací jako takových.

Možná nejdůležitějším aspektem úpravy search rankingu je regulace takzvaného placeného pořadí. Jedná se o důvěrně známou situaci, kdy se nám po zadání požadavku se seznamem námi hledaných produktů či služeb zobrazí i několik odkazů označených jako „reklama“ či „sponzorováno“. Ty pro nás mohou, ale nemusí být relevantní. Úlohou poskytovatelů by mělo dle pokynů komise být nejen popsání, jak možnost placeného pořadí funguje, ale rovněž vysvětlení „obchodních důvodů“ placeného pořadí a jeho dopadů.

Zde však pokyny bohužel do hloubky vůbec nejdou. Není tak zcela jasné, co vše musí poskytovatelé o placeném pořadí zveřejnit. Vodítkem může být to, že informace o placeném pořadí by neměly primárně sloužit spotřebitelům, nýbrž především malým podnikům, které by díky tomu mohly zvážit případnou investici do placeného pořadí. To je poněkud zvláštní, neboť právě vložení sponzorovaného produktu či služby do výsledků vyhledávání má největší potenciál spotřebitele zmást a přimět jej zakoupit produkt, který pro něj jinak vůbec nemusel být relevantní.

Pokyny však alespoň osvětlují, co nařízení rozumí nepřímou úplatou, která vede k placenému pořadí – jedna z příloh pokynů totiž obsahuje výčet ukázkových příkladů přímé a nepřímé úplaty. Za zmínku stojí zahrnutí nabídky nákupů v aplikaci do kategorie nepřímé úplaty. Umožňuje-li vývojář mobilní aplikace zakoupit si v rámci aplikace prémiový účet a z takového nákupu odvádí internetové platformě provizi, je logicky v zájmu této platformy, aby takovou aplikaci ve výsledcích vyhledávání předřadila před aplikace jí podobné, které však možnost zřídit si prémiový účet neumožňují. Nyní komise takové jednání zjevně staví na roveň přímé platby za zlepšení pořadí. 

Velkým zklamáním je však naprostá absence závěrů komise ohledně situací, ve kterých dochází ke střetu informační povinnosti poskytovatelů s jejich obchodním tajemstvím. Ačkoliv nařízení výslovně uvádí, že internetové platformy nejsou povinny zveřejňovat podrobné algoritmy, i výše zmíněný myšlenkový proces může zasáhnout do chráněného know-how poskytovatele takové platformy. Zdá se, že komise na obchodní tajemství ohledy brát nebude. Nejprve totiž konstatuje, že cílem právní úpravy je zlepšit předvídatelnost pro uživatele internetových platforem.

Podobně jako nařízení samotné pak podotýká, že tím není dotčena směrnice o obchodním tajemství. Ta však zase uvádí, že se nedotýká uplatňování unijních předpisů, jež vyžadují, aby vlastníci obchodního tajemství zpřístupňovali informace ve veřejném zájmu. Lze tedy dojít k závěru, že s výjimkou zveřejnění konkrétních algoritmů se poskytovatelé na obchodní tajemství odvolat nemohou.

Obecně lze konstatovat, že ačkoliv dlouho očekávané pokyny komise zřejmě přinesou odpovědi na některé dosud otevřené otázky, jejich přílišná nejednoznačnost a podmíněnost, ve spojení se skutečností, že nejsou právně závazné, výrazné zlepšení právní jistoty poskytovatelů internetových platforem nepřinesou. Zrak se tak nyní bude upírat zejména k tomu, jak budou Evropská komise a následně Soudní dvůr Evropské unie porušování nařízení P2B v praxi posuzovat.

Autor je externí právní analytik PwC Legal; MJur Candidate, University of Oxford