Blíží se smutné desáté výročí pádu Lehman Brothers a v Evropě ožívají nepříjemné vzpomínky na řeckou dluhovou krizi a následnou krizi eura – hlavně zásluhou politického vývoje v Itálii.
Trhy vyděsila protievropská a populistická rétorika vítězů voleb, kteří voličům v druhé nejzadluženější zemi eurozóny slibovali nejen nižší daně a zrušení nepopulární důchodové reformy, ale koketovali i s myšlenkou opuštění společné měny a žádosti o odpuštění části dluhu drženého Evropskou centrální bankou. Ačkoli od dvou posledně jmenovaných nápadů strany hned po volbách upustily, na trhu obava z budoucího vývoje italského dluhu přetrvává.
Finanční trhy si kladou dvě otázky. První – může politická krize v Itálii vyústit v krizi důvěry na finančních trzích, která nakonec po dlouhých a trpkých jednáních vytlačí Itálii z eurozóny? Druhá – spustí se řetězová reakce napříč evropskými trhy a dojde na další dluhovou krizi v eurozóně?
Jednoznačné odpovědi nemá nikdo. Nelze předvídat, co se bude dít dál na italské a evropské politické scéně a jakým směrem se Itálie vydá. Víme jen, že ani těmto netradičním a populistickým stranám se vlastně z eurozóny, natož z EU, moc nechce. Unie je pro Itálii přívětivým donátorem a klíčovým obchodním partnerem, který dává té šťastnější části italské populace práci. A ECB nákupem italských dluhopisů v rámci unijního programu a politikou záporných sazeb snižuje Itálii dluhovou zátěž. Bez ECB nebo s její přísnější politikou by Itáliové měli daleko větší problém splácet své duhy. To si uvědomují snad všichni s výjimkou italských populistů, a proto trhy váhají, zda věřit, nebo nevěřit, že Itálie kdykoli v budoucnosti dostojí svým závazkům.
Proto raketově vzrostly úroky, které musí italský stát platit za své dluhy. Trhy se ale zatím bojí spíše o samotnou Itálii – o její ekonomiku a veřejné rozpočty – než přímo o ekonomiku eurozóny jako celku. Eurozóna je o něco lépe připravena než v době řecké dluhové krize. Itálie je ovšem třetí největší ekonomikou měnové unie a její veřejný dluh v řádech tisíců miliard eur je sedmkrát větší než řecký.
Italové každým neuváženým krokem škodí hlavně sami sobě. Nemalou část (necelou pětinu) veřejného dluhu totiž vlastní nepříliš zdravé italské banky zatížené stále vysokým podílem nesplácených úvěrů. Další rána v podobě nesplácených státních dluhů by zasypala italské banky popelem. Další kus koláče veřejného dluhu drží penzijní fondy, pojišťovny a v relativně velké míře i samotní Italové.
Současná italská krize je krizí především politickou. Zatím. Itálie je politickou nestabilitou pověstná už desítky let. Bohužel, situace se s růstem obliby „protestních stran“ zhoršuje. Životní úroveň Italů už deset let klesá, protože ekonomika se není schopna postavit na nohy, ale italská politika je ale na tom ještě výrazně hůř. Hospodářství nekolabuje, nehroutí se. Ale trpí. Trpí dlouhodobou nemocí, na kterou existuje lék. Jen nikdo z italských politiků neměl dost odvahy a vytrvalosti jej naordinovat a precizně dávkovat.
O který lék jde? O strukturální reformy. A ne ledajaké. Kosmetické změny nepomohou. Itálie potřebuje intenzivní hlubokou léčebnou kúru. Zaměřit se musí na velké daňové úniky (jen na DPH by se mohlo vybrat o třetinu více), na korupci, na zatěžující byrokracii a pomalé soudy. Jaká vláda je toho ale schopna? Populistická těžko. Pro Itálii by byla ideální vláda odborníků, kterým by se podařilo přesvědčit zklamané voliče o potřebě nepopulárních reforem v zájmu vlastní záchrany.
I EU by mohla přispět. Stačí, když připraví účinné a smysluplné řešení imigrace. Mnoho hlasitých protestních hlasů by utichlo a podpora protestních stran by poklesla. Politickou a potenciálně i ekonomickou krizi by pak bylo možné zažehnat.
Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank
