Psal se duben roku 1988. Britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová se v londýnském Green Parku rozplývala nad požehnáními, která přinese jejímu království účast na jednotném vnitřním trhu Evropské unie. Toto uspořádání, které bylo dobudováno o pět let později a zaručuje členským zemím volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu, nakoplo EU k rozmachu.
Tomu, pravda, napomohlo také tehdejší splasknutí japonské akciové a realitní bubliny, turbulence na amerických burzách a důsledky pádu železné opony. Nicméně zásluhu na rozkvětu Evropy jednotnému trhu nikdo neodpáře stejně jako podíl na vzestupu periferií včetně Británie a Irska. Stalo se tudíž přesně to, co Margaret Thatcherová předpověděla a co si sama jistě přála. Devětadvacet let poté jiná premiérka Theresa Mayová natvrdo oznámila, že její země jednotný evropský trh opustí.
„Odcházíme z EU, nikoli z Evropy,“ ujišťovala Mayová a potvrdila očekávání, že brexit bude opravdu se vším všudy, nikoli jen polovičatý. Těm, kteří si snad mysleli, že se Londýn otočí k EU zády, jen aby se k ní zase obrátil čelem, poslala Mayová varování, že pro Británii bude lepší „žádná dohoda“ než „špatná dohoda“.
V jejích očích zůstává království dále otevřené dílčím smlouvám, které přivedou investory za kanál La Manche. Má to ale háček. Tuto možnost chtějí Britové nabídnout rovněž Američanům, Indům či Australanům. O výhody tedy přijdou, logicky, Evropané. Myšleno firmy, které v Británii našly díru na trhu, stejně jako jednotlivci, kteří se chytili na tamním trhu práce. V tomto bodě pokračuje Mayová v linii, již vytyčili zastánci odchodu ostrovanů z unie: než setrvat v celku, v němž je „něco“ špatně, raději se vydat vlastní cestou.
Premiérka zároveň doufá, že se sedmadvacítka zachová rozumně a nebude Brity trestat za politickou a ekonomickou újmu. Rozvolňování pout mezi Británií a unií má trvat dva roky. O konečném datu Mayová mluvit nechce – podle ní je nutné rozložit loučení do etap. Není divu.
Od ledna 1973, kdy velmoc do EU vstoupila, se pletivo politických, občanských, rozpočtových, daňových a celních pravidel pořádně zašmodrchalo. Výsledek je nejistý nejen termínově. Před čtyřmi lety volala Theresa Mayová jako ministryně vnitra po částečném odchodu z EU – a vybrala 130 unijních pravidel z oblasti vnitra a práva, jimž by měla Británie dát vale.
Později vzala třetinu z těchto kroků na milost s odůvodněním, že je to v britském zájmu. Bez diskuze je teď vlastně jen jeden jediný aspekt – jasné ne jakémukoli plošnému postupu při řízení imigrace.
Věta z jejího projevu, že Británie má mít možnost změnit od základu svůj hospodářský model, může být naopak náznakem, že k nějaké obnovené zvláštní vazbě s EU nakonec nemusí dojít vůbec. Experti na obou stranách vyjednávacího stolu, k němuž usednou nejspíš v dubnu, mají o čem přemýšlet.
