Bývalý předseda Evropského parlamentu, historicky jediný europoslanec bez maturity a německý sociální demokrat Martin Schulz už to ví a jeho strana jakbysmet. Proti kancléřce Angele Merkelové půjde v zářijových všeobecných volbách jako dvojjediná autorita.
Jako kancléřský vyzývatel i jako předseda SPD. Partajní šachy v obsazení Frank-Walter Steinmeier (na prezidentský post), Sigmar Gabriel (po Steinmeierovi na ministerstvo zahraničí) a Schulz (po Gabrielovi do čela strany) jsou dohrány. V porovnání s lety 2009 a 2013 jde o průlom.
Tehdy sociální demokraté sázeli na model, v němž byly funkce předsedy strany a kancléřského kandidáta oddělené. Unikátní je i shoda straníků na novém uspořádání – dostat při volbě předsedy strany stoprocentní podporu není v SPD ani zdaleka pravidlem. Euforie v socialistických řadách je pochopitelná, nicméně od slov a nadšení k činu bývá daleko.
Třebaže praktické převzetí kancléřství není ani po neděli zrovna na spadnutí, sociálním demokratům je to jedno. Strana se dostala tam, kam chtěla. Získala pocit, že má v Německu pořád ještě co říci. Má přece Schulze. Muže, který přináší do politiky extrémy vlastní profesní dráhy (vyučený knihkupec, problémy s alkoholem) a nabízí příklad, že když se dokázal napravit on sám, zvládne to i SPD.
Co na tom, že jeho „uchazečská“ řeč nebyla nic moc a on sám se na pódium v průběhu nominačního sjezdu několikrát vrátil. Publiku to bylo fuk. Přišel mesiáš. Nebo také, jak to vidí nemálo sociálnědemokraticky orientovaných Němců, SPD našla svého Obamu. Hlasitého, patetického, plného symbolů – vždyť tak začal své tažení na Bílý dům první americký prezident USA tmavé pleti.
Ano, německá sociální demokracie se našla. Ona v Schulzovi a on v ní. Třináct tisíc nových členů, kteří do strany od prvního ledna vstoupili, dokazuje, že má SPD sympatie veřejnosti. V průzkumech sice za spoluvládní unií CDU/CSU pořád zaostává, ale „Schulzův efekt“ pozvedl její preference o 12 procentních bodů.
Jinými slovy, mluvíme ještě vůbec o stejné partě, která pod vedením Sigmara Gabriela připomínala v uplynulých letech vypelichaného kocoura, který si vytkl za cíl jen přežít? Potíž je v tom, že Schulz by kvůli náladě na sněmu mohl klidně předčítat z telefonního seznamu a sklidil by potlesk. Ovšem pro volební vítězství je nutné přesvědčit širší veřejnost.
Tisíce čerstvých stranických průkazek jsou fajn, ale hovoříme o 80milionové zemi. Teď by to chtělo pořádný koncept, nejen pojmenovávání všeobecně známých problémů (Trump, soudržnost Evropy, imigranti), jak to dělá Schulz.
SPD se posunula do kolejí, po nichž jedou – proti zavedeným stranám – četná nová politická hnutí: když chybí program, stane se programem sám lídr. Jenomže ať si to SPD uvědomuje, nebo ne, Schulz je všechno, jenom ne ortodoxní socialista. Pro voliče to může být rychlý magnet, straně by se to ale mohlo nakonec vymstít.
