Komentář Joshuy M. Haydena: Česko ochromuje pandemie nedůvěry

Premiér Andrej Babiš (ANO) hovoří 16. prosince 2020 v Praze na schůzi Poslanecké sněmovny, na které budou poslanci schvalovat státní rozpočet na příští rok.

Premiér Andrej Babiš (ANO) hovoří 16. prosince 2020 v Praze na schůzi Poslanecké sněmovny, na které budou poslanci schvalovat státní rozpočet na příští rok. Zdroj: ČTK

Andrej Babiš
Premiér Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová
3
Fotogalerie

Pokud jste v postavení veřejného činitele, prostředí nedůvěry vás stojí čas, peníze a úspěch. Množství kritiky na adresu Andreje Babiše a jeho způsobu řešení koronavirové situace v České republice od podzimu až dosud naznačuje, že právě takové prostředí nedůvěry tu převládá. Babiš bohužel není „leader“, což ubližuje nám všem. „Leadership“ je vztah založený na důvěře a vůdčí osobnosti musí průběžně rozvíjet, budovat a obnovovat důvěru svých voličů.

Výzkum zaměřený na leadership ukazuje, že důvěra nejen prospívá všem, ale je i v nejlepším zájmu jakékoli autority. Představitel moci, který však zaměňuje „autoritu“ za „leadership“, zanedbává potřebu vytvářet prostředí důvěry. Tak si zužuje zorné pole a hledá jen potvrzení pro své předcházející názory, čímž ochromuje svou efektivitu.

Jak ukázala nedávná rozhodnutí o mimořádných opatřeních, nedostatek důvěry omezuje rozhodování. Což je i případ Babišovy vlády, jejíž manévrovací prostor se  v řadě důležitých momentů omezil jen na rozhodování „ano, či ne“.

Výzkum ukazuje, že nedostatečná důvěra v organizaci snižuje vnitřní motivaci a tvořivost. Rozhodování naopak funguje nejlépe, když se možnosti rozšiřují, hodnotí, a dokonce zkoušejí. Je prokázáno, že s nejkvalitnějšími řešeními přicházejí týmy, které v rozhodovacím procesu ve vysokorychlostních prostředích vytvořily co nejvíce možností. „Vést“ při této pandemii znamená neomezovat, ale naopak rozšiřovat možnosti z hlediska variantních postupů, které jsou zdravé pro lidi, ekonomiku i zahraniční vztahy v propojeném světě. Ale v prostředí nedůvěry není jiným možnostem, než „ano, či ne“, dopřáno sluchu.

Prostředí důvěry se buduje stanovením jasného směru a vybavením lidí nástroji tak, aby mohli převzít odpovědnost za své jednání. A ano, vůdčí osobnosti by měly ctít a ctí vyšší zásady, pokud jde o osobní dodržování povinností, které vyžadují od ostatních. Je zcela bezvýznamné, s jakou výmluvou přijde ministr zdravotnictví, který neměl roušku. Lidé, kteří mají za úkol vést, si musí dávat ještě větší pozor než my ostatní. Špatní vůdci jsou k této symbolice slepí a platí za to. Vůdci nejenže jdou příkladem v požadovaném chování, ale také v lidech vzbuzují důvěru – právě oni vykročí jako první a podstoupí riziko.  

Konečně, a to je nanejvýš politováníhodné, prostředí nedůvěry způsobuje chaos, protože lidé se řídí svým vlastním programem. Pokud vám lidé nedůvěřují jako úřední osobě, pak ani neuvěří vašim návrhům. Lidé budou možná dodržovat některé požadavky, ale nebudou za vámi pevně stát. Právě teď v této koronavirové situaci by nám všem prospělo, kdyby byli lidé vnitřně odhodláni plnit koordinovaný plán postupu. Bohužel, nedostatek důvěry přináší nanejvýš dodržování některých požadavků. V této chvíli už by česká vláda měla mít dostatečně podrobné údaje o tom, proč a jak se covid rozšiřuje, a ne působit zmatky neopodstatněnými příkazy.

Ať už se vládní představitelé rozhodnou opravdu „vést“, či ne, je dobré pro nás všechny, abychom si osvojili uvedené principy: důvěra umožňuje lepší rozhodování, protože násobí možnosti a přístupy z více různých hledisek. Rozšiřuje se tím, že udává jasný směr, v němž lidé mohou přijmout svou odpovědnost za uskutečnění plánů, a spojuje lidi v jejich odhodlání podniknout společné kroky. Existuje více než dostatek důkazů, že učit se nové a lepší postupy nelze bez důvěry. A nejen Česká republika právě teď nové a lepší postupy potřebuje.

Etik Robert Solomon řekl: „Člověk nemůže autenticky důvěřovat, pokud nezažil, byť jen zprostředkovaně či v představách, zklamání, ztrátu nebo zradu.” To jistě platí pro minulost i současnost v České republice. Důvěra, nikoli podezírání a cynismus, je jedinou přínosnou cestou kupředu. Důvěru můžeme budovat v zásadě třemi způsoby, a to nejen v politice, ale i na pracovišti nebo v rodině.

Jednak musí být o důvěře vedena debata. Problém nedůvěry spočívá mimo jiné v tom, že se o ní nedebatuje, zejména v prostředí strachu a boje o moc. Vláda nemůže žádat své občany o slepou důvěru. Než se pohneme kupředu, musíme mluvit o tom, jak představitelé vlády důvěru lidí narušili. Vůdčí osobnosti, které důvěru skutečně chtějí, musí být ochotny vstoupit do temnoty svých dřívějších činů.

Dále je třeba veřejnost přesvědčit, že se vládne se smyslem pro priority, a jednat podle nich: vedení lidí zahrnuje těžká rozhodnutí, k nimž patří upřednostnění důležitějších hodnot před těmi ostatními. Je duševní zdraví důležitější než ekonomické zájmy? Je svoboda důležitější než celková bezpečnost? Vůdčí osobnosti svá rozhodnutí objasňují, a ne že je prostě jen přijímají.

A za třetí, do vůdcovství je třeba včlenit emocionální vztah zahrnující empatii. Jak potvrzují výzkumy, moc umí vzdalovat čelné představitele od lidí, které mají vést. Pokud si odstup udržují, autentická důvěra není možná. Řízení pomocí příkazů a ovládání je v živé demokracii pro 21. století pasé. Vedení znamená, že zůstávám nablízku těm, kterým sloužím, a chápu jejich ztráty a zklamání i jejich hrdost a ambice. V některých zemích jsou představitelé vlád během této pandemie až příliš necitliví k obtížím a trápení lidí.

Všechny tři způsoby budování důvěry společně představují aktivní řešení, jak se autenticky zapojit do budování důvěry a nespoléhat se na staré primitivní nástroje moci a ovládání. Nakolik je reálné jejich zapojení v dnešní politické situaci v Česku, nechávám na zvážení laskavého čtenáře.

Autor vyučuje Leadership na Anglo-American University v Praze.