Počty státních zaměstnanců rostou a rostou. Od roku 2012 se jejich počet zvýšil o 23 tisíc, dnes jich máme 437 tisíc. To však ani náhodou není celkový počet zaměstnanců veřejného sektoru. Ten studie CERGE z roku 2014 vyčísluje až na 935 tisíc osob, tedy téměř pětinu veškeré pracovní síly země.
Ekonomice se daří, vládní politici tedy mají dostatek prostředků na to, aby vytvářeli nová pracovní místa. Počítají s tím, že ti, kterými tato místa obsadí, si na to u volební urny patřičně vzpomenou. Za peníze nás všech si tedy politici kupují hlasy, a ještě se přitom bijí v prsa, že vytvářejí nová pracovní místa. Hezky vymyšleno.
Nákup voličů je nápadný i v mezinárodním srovnání. Ale bylo by neobjektivní přičítat bobtnání českého veřejného sektoru pouze současné vládě či vývoji po roce 2012. Už v roce 2009 Česko dominovalo. Podle dat z loňské studie OECD Government at Glance dosahovala zaměstnanost v českém veřejném sektoru – v přepočtení na plné úvazky – takřka 35 procent celkové zaměstnanosti. Žádná jiná země OECD tak vysokého podílu nedosahovala. Dokonce i skandinávské země vykazovaly nižší podíl, byť Dánsko jen o kousek.
Podobně Česko triumfovalo v podílu zaměstnanosti ve veřejném sektoru na celkové pracovní síle. Novější data bohužel nejsou k dispozici, avšak je zjevné, že zaměstnanost v českém veřejném sektoru je jedna z nejvyšších v hospodářsky vyspělém světě.
Státní sektor svým objemem a regulacemi dusí sektor soukromý, zabíjí jeho investiční aktivitu, a v důsledku tedy podrývá růst produktivity a zavádění inovativních postupů
Zadlužení veřejného sektoru v poměru k velikosti ekonomiky je v rámci hospodářsky vyspělého světa naopak jedno z těch nižších. Letos česká vláda navíc dost možná vykáže vyrovnaný rozpočet. Pokud jej opravdu docílí, bude to ovšem z důvodu redukční diety v oblasti produktivních výdajů, jako jsou investice. Bohužel, jak vidno, v oblasti neproduktivních výdajů včetně výdajů směřujících na platy státních zaměstnanců se žádná dieta nekoná. Navzdory tomu, že Česko je v daném ohledu v mezinárodním kontextu už pořádný tlouštík.
Frustrace z otylosti českého veřejného sektoru byla dobře patrná minulý týden na konferenci Prague Capital Market Summit. Byznysmeni, bankéři či ekonomové se tam celkem vzácně shodovali na jednom: státní sektor svým objemem a regulacemi dusí sektor soukromý, zabíjí jeho investiční aktivitu, a v důsledku tedy podrývá růst produktivity a zavádění inovativních postupů. Jeden ze zkušených tuzemských bankéřů neváhal použít výraz „byrokratický teror“. Vlády prý vyluxovaly desítky tisíc kvalifikovaných lidí do úřadů, ti pak chybějí v produktivní ekonomice a ještě vymýšlejí právě regulační teror. Nezbývá než souhlasit. Bohužel, Parkinsonovy zákony jsou neúprosné.
Vyvstává tak otázka, zda lze současný trend rostoucího „teroru“ zvrátit, anebo musí dojít k naprostému krachu dnešního modelu sociálního státu. Tento krach ale nynější vládní politiky zajímat nemusí. V nejbližším volebním období ještě podle všeho nenastane.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Roklen
