Třicáté narozeniny české svobody jsou nepochybně důvodem k oslavám. Dosavadní plán těchto oslav je však spíše smutnou připomínkou toho, jak moc rozbitá je v Česku veřejná debata. Co je to za oslavy nejvýznamnějšího milníku v moderních dějinách české kotliny, když se mají obejít bez veřejných vystoupení obou nejvyšších představitelů státu?
Prezident Miloš Zeman i premiér Andrej Babiš stráví těžiště nedělních oslav v ústraní. Zeman podle svého mluvčího věnuje třicátemu výročí sametu doma „tichou vzpomínku“, premiér se sejde v Národním muzeu s představiteli Visegrádské čtyřky, s nimiž vzápětí zamíří na Slovensko. Tam ostatně už v sobotu Zeman uctí výročí bratislavských protestů, které začaly den před těmi pražskými.
Od Babiše i Zemana je takový přístup pohodlný. Oba právem cítí, že v ulicích během hlavních oslav či demonstrací by se necítili komfortně. Pokud to však organizátoři připomínkových akcí považují za jakési morální vítězství, je to velmi krátkozraké. Ať Zeman a Babiš ve svých politických krocích a výrocích reprezentují cokoli, pro oba jsou listopadové a bezprostředně následující události nepochybně pozitivní změnou. Babišovi – i svým nespolehlivým právním prostředím – umožnily mohutně zbohatnout a vytvořit podnikatelské impérium, Zemanovi zase rozvinout vlastní intelektuální i politický potenciál do velké kariéry ve veřejném životě.
Že oba svými skutky nebo minulými činy (spolupráce s StB, členství v KSČ, dravčí přístup k podnikání, pohrdání parlamentem, dehonestace oponentů, inklinace k východním despociím a tak dále) do značné míry pošlapali ideály či hodnoty, které si část lidí s Listopadem dodnes spojuje, je sice pravda, neumenšuje to ale jejich nárok na část lesku, který je s oslavami spojen.
Také je třeba nepouštět ze zřetele, že Zeman s Babišem a spřízněnými politickými silami zastupují v současné chvíli společenskou většinu změřenou tou nejspolehlivější metodikou, tedy svobodnými volbami. Tvářit se, že jejich hlas k oslavám výročí svobody nepatří nebo by v něm zněl falešně či nevhodně, znamená do jisté míry upřít étos oslav většině voličů. Pokud to není přímo nebezpečné, pak to rozhodně nepomáhá zasypávání příkopů v rozdělené společnosti.
Lidé, pro něž je Listopad ztělesněn převážně Václavem Havlem a jeho ideály občanské společnosti, jsou (asi z logiky věci) občansky aktivnější, a proto dokáží získat přesvědčivou převahu v ulicích. Přesvědčivou převahu ve volbách však dnes mají lidé, pro něž je sametová revoluce sice zrozením svobody, ale současně také nepřeberných příležitostí, jichž se ne vždy zrovna vybíravým způsobem chopili jiní. Že jsou dnes mluvčími těch, kteří o listopadových událostech smýšlejí kriticky, dva lidé, z nichž jeden na polistopadové transformaci vyrostl ekonomicky a druhý politicky, je zajímavý paradox.
Jisté je však to, že oslavám kulatého výročí bude zcela chybět byť jen náznak onoho jednotného a široce sdíleného étosu, který provázel samotnou revoluci. A nedokážeme-li najít jakýsi nejnižší společný společenský jmenovatel ani při tak elementární události, jako je oslava pádu totality, budeme jej samozřejmě o to hůř hledat v mnohem složitějších společenských debatách o problémech, které nás čekají – s klimatem, s důchody, se zdravotnictvím, se vzděláváním. Vinu na tom nesou oba „tábory“ stejnou měrou – neochotou znovu a šířeji promyslet odkaz sametové revoluce stejně jako pohodlným setrváváním na populistických pozicích, které nesou levné politické body. Česko zkrátka oslaví státní svátek, jemuž bude chybět stát – zdaleka ne jen v podobě jeho hlavních představitelů, ale i v podobě základní společenské shody na tom, co je za námi a kam chceme směřovat.
